Plány
Až mě jednou někdo osočí větou "ty jsi viděl Japonsko tak maximálně z vlaku", přiznám se, že nebudu úplně vědět, co na to říct. Brilantní plán na pondělní den, sestavený erudovaným týmem mých spolunocležníků, nešlo okomentovat jinak než prostým poklepáním na čelo. Ale zase když už blázinec, tak ať to má aspoň úroveň, řekl jsem si.
V předzvěsti brzkého budíčku jsme si naplánovali jít v neděli spát už před desátou. Bůhví proč nás ale napadlo nechat si ještě vyprat a vysušit prádlo, takže jsme nabrali slušné zpoždění. Kolektivní mžourání nad kartáčkem na zuby ve 4:45, rychlý náskok do nohavic kalhot (příště už to budu umět napoprvé jako Pája), v běhu nasazené boty bez zbytečného zavazování tkaniček a hurá na nádraží Ikebukuro!
Nevěřil bych, kolik lidí může být v metru v 5 ráno, ale denní režim tu funguje prostě jinak. Vzpomínám si na vyprávění kamarádky, která zmiňovala, že když byla malá, chodíval její tatínek do práce po 4 ráno a vracel se domů kolem půlnoci. Vzhledem k měnícím se pracovním zákonům už je to teď prý výrazně lepší a vrací se domů někdy i před 8 večer.
Shinkansen
Po několika stanicích se ocitáme na stanici Shinagawa, kde nás čeká etalon mnoha návštěvníků Země vycházejícího slunce - totiž přestup na legendární vlak Shinkansen. Ačkoli jsem v Japonsku už poněkolikáté, tuhle specialitu jsem zatím neokusil. Proto mě celkem překvapilo, v jakém režimu tyhle vlaky fungují. Naskrz Japonskem existuje několik tras, propojené několika různými spoji - to jsem tak nějak čekal. Co jsem ale nevěděl, že vlaky jezdí skutečně často. Prakticky každých 10 minut opouští nádraží jeden vlak Shinkansen - a to v obou směrech. Dává to trochu představu o tom, kolik souprav je v jednom okamžiku v provozu.
Po několika propočtech ceny našeho výletu jsme sáhli po možnosti koupit týdenní JR Pass - jízdenku, kterou je možné využít na všech vlacích Japan Railways a většině Shinkansenů. Pass je dostupný pouze pro turisty s časově omezeným vízem. Zřejmě novinkou je, že ho lze koupit i když už jste v Japonsku v kterékoli kanceláři JR. Cena na 7 dní je něco přes 33.000 jenů (cca 5500 Kč). Pro představu dvouhodinová cesta Shinkansenem vyjde na cca 12.000 jenů, takže je evidentní, že JR Pass se opravdu vyplatí, pokud plánujete v Japonsku uskutečnit více než jednu větší cestu.
Cesta Shinkansenem je vysoce organizovaná. Napadlo mě poslat sem na školení manažery Českých drah, ale nejspíš by záhy pošli na prvotní šok. Vlak přijíždí na nástupiště s přesností na vteřiny a zastaví na centimetry od vyznačeného místa na nástupišti. Vagóny a sedadla jsou označené, takže prakticky nemůžete udělat chybu. Jsou i vagóny, kde není nutná rezervace, ale pak samozřejmě není garantováno, že člověk najde místo. Celý proces trochu připomíná nástup do letadla, i interiér vagónu vypadá podobně. Než se stačíte usadit, vlak se dává do pohybu. Na zastávce tráví skutečně maximálně dvě minuty. Maska s typicky protáhnutým aerodynamickým "zobákem", připomínajícím kačera Donalda, žádné spáry mezi vagóny a prakticky hladký povrch všech vnějších ploch jsou předzvěstí rychlé ale naprosto klidné jízdy. Uvnitř vlaku není znát, jakou rychlostí se pohybujete, souprava se v rámci vyrovnávání příčného zrychlení naklání do zatáček, zase trochu jako letadlo při zatáčení, takže okolní svět občas vidíte maličko zešikma. Všechny, kteří očekávájí brutální zamáčknutí do sedaček při startu a zvukové třesknutí při přechodu na warpovou rychlost těsně před zakřivením časoprostoru, trochu zklamu. Cesta je tichá, klidná a vlastně trochu nudná, ale rychlá, přerušovaná jen občasnými 2-minutovými zastávkami.
Kyóto
Za zhruba 2 hodiny překonáváme téměř 450 km a ocitáme se v jedné z našich dnešních destinací - v Kyótu. Město, jehož počátky sahají až do paleolitu, si zachovává tradiční obraz a je zde mnoho míst, kde se čas jakoby zastavil před několika staletími.
Naše cesta vede k Fushimi Inari-taisha - chrámu na úpatí hory Inari. V šintoismu je Ō-Inari (po kterém je hora také pojmenována) božstvem lišek, čaje, saké a obecné prosperity. Je pravda, že lišek v různých podobách je tu požehnaně. Cesta do kopce je doslova lemována oranžovými sloupovími a socha lišky je na každém kroku.
Počasí nám zatím moc nepřeje a vytvrale prší. Na jednu stranu je to možná dobře. I přes déšť je tu spousta turistů s deštníky a pletou se pod nohy. Nedokážu si vůbec představit být tu v hlavní sezóně za parádního počasí. Jakožto neznaboh a kulturní barbar přestávám okolní oranžové dekorace po chvíli trochu vnímat a soustředím se spíš na to, abych někomu nešlápl na nohu nebo nenakapal z deštníku na hlavu. Neplánujeme absolvovat několikakilometrové stoupání po schodech až na vrcholek hory, protože náš čas je poměrně omezený, a tak se na další křižovatce malou oklikou vydáváme zpátky ke vstupu a zastávce vlaku.
Naplánovaná prohlídka císařského paláce neproběhla úplně podle plánu, hlavně z důvodu, že v pondělí je zavírací den. Uděluji tímto důtku našemu plánovacímu oddělení a doufám, že podobný incident se už nebude opakovat. Trávíme nějaký čas v přilehlých zahradách, kde pomalu rozkvétají sakury a utěšujeme se aspoň tím, že přestalo pršet.
Náš tým je semknutá parta a nejsme žádná másla, takže si klademe pouze ambiciózní cíle. Přiznávám, že tentokrát jsme možná zašli na samotný pokraj fyzikálních možností, hlavně co se času a vzdálenosti týče. Ale myslím, že jsem včera večer našel řešení tohoto problému. Při rychlé návšetěvě místního supermarketu jsem si povšiml otevírací doby na dveřích: 9:00-25:00. Až tam budu příště, musím se pozeptat na detaily a naučíme se, jak to dělají.
Hiroshima
Naším dalším cílem není nic jiného než na míle (doslova) vzdálená Hiroshima. Takže po klidné procházce parkem následuje úprk na nádraží v Kyótu a nástup do dalšího Shinkansenu. Za pár hodin a jednom přestupu v Shin-Kobe se ocitáme na nádraží v Hiroshimě.
Upřímně jsem od Hiroshimy nečekal moc a samotnému by mě nenapadlo tam jet. Znám ji jen z vyučování hodin dějepisu z doby normalizace a představuje pro mě vlastně jen symbol nešťastné události lidské historie. Tedy ne nečekaně naše první kroky vedly k památníku Genbaku Dome (nebo A-bomb Dome). Jedná se o torzo budovy, která jako jedna z mála "přečkala" osudný okamžik před téměř 68 lety. Zajímavý pro nás je i fakt, že stavbu samotnou projektoval český architekt Jan Letzel. Budova měla "štěstí" v tom, že k výbuchu došlo přímo nad ní ve výšce 600 m. Sice prakticky ve vteřině celá shořela, ale rázová vlna, šířící se všemi ostatními směry, ji minula. Zdivo a celá konstrukce tedy zůstaly vcelku a městská rada po nějakých peripetiích rozhodla uchovat budovu v tomto stavu jako památník na tragický moment historie města. Objekt působí krásně a hrůzostrašně zároveň, je těžké to popsat.
Protože už bylo odpoledne, rozhodli jsme se popojít nějaký kilometr na sever, kde se nachází Hiroshimský hrad. Brali jsme to víceméně jako výplň zbytku volného času. O to větší bylo naše překvapení, když se za sérií hradeb, parku, vodního příkopu a schodů vyloupla z obzoru krásná členitá stavba, jako vystřižená z oněch historických orientálních maleb, vyvedených s detailní přesností na jemném papíře. Malebnost pohledu dodával fakt, že jsme byli v prostoru téměř sami, až na pár opozdilých turistů.
Návštěvu jsme završili projížďkou jednou z místních tramvají. Milionové město samotné je velmi moderní a evidentně prochází dalšími úpravami ve formě budování parků a ostatních veřejných prostor. Nás jednoznačně zaujaly tramvaje, které jsou tu jak klasické nové, tak i starší, které dost dobře možná pamatují 50. léta minulého století. V kontrastu s ultramoderními budovami vytvářejí opět zajímavý efekt. Teď nechci působit neuctivě, ale za mě byla Hiroshima fakt bomba zážitek.
NávratNáš čas se nachýlil a abychom se dostali včas zpátky do Tokia, bylo potřeba se pohnout. Tramvají jsme dojeli na nádraží v Hiroshimě. Rychlá rezervace místa v Shinkansenu a za dalších 10 minut už sedíme ve vlaku. 15 minut na přestupu v Shin-Kobe využíváme na nákup obligátního matcha latté z jednoho ze všudypřítomných automatů a pokračujeme směr Tokio. Do hotelu dorážíme po 11 večer a máme toho tak akorát na rapidní očistu a pak "huba" ukemi do postele. Aikidu zdar!
AJAX
