V sobotu ráno jsme vstávali hodně brzy, abychom v klidu stihli dobalit poslední věci a měli nějakou časovou rezervu. Na recepci jsme odevzdali všechny zapůjčené věci a pomalu vyrazili na stanici metra v Ikebukuro.
Byli jsme domluvení s Airi-san, že se s námi přijde rozloučit a tak jsme na ní chvilku počkali. Na tohle loučení se ani jeden z nás netěšil. Naštěstí se ale snad už brzy zase uvidíme, protože v létě Airi-san přijede ještě s jednou kamarádkou do České republiky na dovolenou.
Cesta z Ikebukuro do Narita trvala asi hodinu a půl. Během cesty nám pomalu docházelo, že náš výlet už je téměř u konce. Trochu rozmrzelí jsme dorazili na letiště, ve kterém nás docela dorazilo to, že náš let je z technických důvodů zpožděn o tři a půl hodiny. Měli jsme do tří hodin odpoledne ještě dost času a také jsme měli ještě pár drobných po kapsách. Vydali jsme se proto na nakupování posledních suvenýrů.
Let z Narita do Amsterdamu trval 11 hodin a byl dost úmorný. Po skoro třech týdnech cvičení cítíte snad každý sval v těle a máte naražené kosti, o kterých ani nevíte. Musel na nás být zajímavý pohled, když jsme se po příletu v šest hodin večer doslova vypadli z letadla. Namísto původní necelé jedné hodiny jsme na další let museli čekat další tři hodiny. Čekali jsme proto před bránou a docela si všímali, že kolem nás už je docela dost Čechů. Vůbec nám nechybělo věčné ztěžování si na hlouposti a kyselé pohledy. Z dvouhodinového letu z Amsterdamu do Prahy si vůbec nic nepamatujeme, protože jsme hned usnuli a vzbudili nás až těsně před přistáním.
Naše původní obavy z celní kontroly na letišti se naštěstí nenaplnily. Celníci byli úplně v pohodě - i když se zajímali, co táhneme v těch dlouhých krabicích, a my jim odpověděli, že naše meče na cvičení, tak to dál neřešili. Před letištěm už na nás čekala dvě auta, která nás měla odvézt domů.
Po třech týdnech jsme se spolu rozloučili. Musíme říct, že jsme si to opravdu užili a nejradši bychom se hned vrátili zpět. Uvidíme, kdy zase budeme mít příležitost. Asi na ní budeme muset zase pár let počkat. Už teď ale víme, že to čekání bude stát za to!
