Odlet

V sobotu ráno jsme vstávali hodně brzy, abychom v klidu stihli dobalit poslední věci a měli nějakou časovou rezervu. Na recepci jsme odevzdali všechny zapůjčené věci a pomalu vyrazili na stanici metra v Ikebukuro. 

Byli jsme domluvení s Airi-san, že se s námi přijde rozloučit a tak jsme na ní chvilku počkali. Na tohle loučení se ani jeden z nás netěšil. Naštěstí se ale snad už brzy zase uvidíme, protože v létě Airi-san přijede ještě s jednou kamarádkou do České republiky na dovolenou. 

Cesta z Ikebukuro do Narita trvala asi hodinu a půl. Během cesty nám pomalu docházelo, že náš výlet už je téměř u konce. Trochu rozmrzelí jsme dorazili na letiště, ve kterém nás docela dorazilo to, že náš let je z technických důvodů zpožděn o tři a půl hodiny. Měli jsme do tří hodin odpoledne ještě dost času a také jsme měli ještě pár drobných po kapsách. Vydali jsme se proto na nakupování posledních suvenýrů.

Let z Narita do Amsterdamu trval 11 hodin a byl dost úmorný. Po skoro třech týdnech cvičení cítíte snad každý sval v těle a máte naražené kosti, o kterých ani nevíte. Musel na nás být zajímavý pohled, když jsme se po příletu v šest hodin večer doslova vypadli z letadla. Namísto původní necelé jedné hodiny jsme na další let museli čekat další tři hodiny. Čekali jsme proto před bránou a docela si všímali, že kolem nás už je docela dost Čechů. Vůbec nám nechybělo věčné ztěžování si na hlouposti a kyselé pohledy. Z dvouhodinového letu z Amsterdamu do Prahy si vůbec nic nepamatujeme, protože jsme hned usnuli a vzbudili nás až těsně před přistáním.

Naše původní obavy z celní kontroly na letišti se naštěstí nenaplnily. Celníci byli úplně v pohodě - i když se zajímali, co táhneme v těch dlouhých krabicích, a my jim odpověděli, že naše meče na cvičení, tak to dál neřešili. Před letištěm už na nás čekala dvě auta, která nás měla odvézt domů.

Po třech týdnech jsme se spolu rozloučili. Musíme říct, že jsme si to opravdu užili a nejradši bychom se hned vrátili zpět. Uvidíme, kdy zase budeme mít příležitost. Asi na ní budeme muset zase pár let počkat. Už teď ale víme, že to čekání bude stát za to!

Poslední den v Tokyo

Během včerejší večerní hanami párty s Airi-san jsem se dohodli, že dnešní dopoledne strávíme společně. Sešli jsme se proto o půl desáté v Ikebukuro a vyrazili na snídaní a kafe. Docela jsme se pobavili, když Airi-san vyndala z tašky učebnici češtiny. Umí už dost dobře pár jednoduchých vět, takže se už těšíme, až si s námi někdy v Čechách objedná pivo.

Po snídani jsme vyrazili udělat pár fotek do místního herního centra. To je místo, kam se chodí mladí lidé vyblbnout. Není to ale žádná špinavá herna jako u nás. Poté jsme vyrazili do Starbucks na matcha latté, které nám tu opravdu zachutnalo. Během jeho popíjení z Airi-san vypadlo, že už možná tohle léto přiletí do Čech. Byli jsme z toho nadšení. I když jsme ještě neměli moc velký hlad, tak kvůli tomu, že Airi-san musela odpoledne jít do práce, vyrazili jsme po chvíli do sushi baru. Jako vždy jsme si sushi vychutnali a po chvíli vyrazili doprovodit Airi-san na metro. Ještě jsme se však neloučili, protože to nás čeká až zítra těsně před odjezdem z Ikebukuro.

Měli jsme volné odpoledne, tak jsme jej využili k nakupování suvenýrů a dobrot. Než projdete nákupní centrum Sunshine-city, tak to chvilku zabere. Do ryokanu jsme se proto dostali asi hodinu před tím, než jsme měli vyrazit na trénink. Chvilku jsme si odpočinuli, naházeli věci na cvičení do báglů a pomalu se vydali na cestu. 

Chvíli po našem příchodu do dojo dorazil i Shishiya sensei. Vzhledem k tomu, že děti dorazily později, mohl se sensei po rozcvičce věnovat jenom nám - pecka! Pokud by vás zajímalo, jak vypadá rozcvička "bez dětí", tak si v dojo zkuste 25 minut běhat dokola v rychlém tempu a poté si dát 15 minut posilovačku. Jsme dost rádi, že naše fyzička se za ty necelé tři týdny značně zlepšíla. Hned po příjezdu do Japonska bychom totiž během této rozcvičky asi vyplivnuli plíce. Měli jsme na senseie připraveno několik otázek, týkající se praktických ukázek ve stylu "co dělat, kdyby ... ?". Odpovědi byly dost názorné a jedním slovem je lze popsat jako nářez.

Vzhledem k tomu, že šlo o poslední trénink, čekala nás po jeho skončení párty na rozloučenou. Sensei nás pozval s pár lidmi do shabu shabu restaurace, ve které jsme si sami připravovali maso a vypili pár piv. Krásný poslední večer. Kolem jedenácté hodiny jsme se rozloučili a vyrazili na poslední cestu směr ryokan. Během té jsme si koupili piváky, které tu teď dopíjíme. Zítra vstáváme brzy, protože už kolem osmé musíme být na cestě z Ikebukuro do Narita, takže bychom to měli už zalomit. Docela nás mrzí, že se už musíme vrátit zpátky do Čech. Klidně bychom tu ještě pár týdnů zůstali. Kvůli únavě ale asi hodně rychle usneme.

Dva dny na venkově

Na středeční 15. hodinu jsme byli domluveni s Minato-sanem, že nás vezme autem na venkov k němu domů. Cesta z Kimi ryokanu trvala asi hodinu a půl. Během cesty jsme blbnuli s jeho čtyřletým synkem. Těsně před vesnicí, kde Minato-san žije, jsme se zastavili v tradičních japonských lázních. Byly o dost menší než ty ve městě, ale zase jsme měli krásný výhled do přírody - všude samý kopec. Měli jsme sebou foťák, a tak ještě než vystavíme fotky, budeme je muset zcenzurovat. 

Po úžasném relaxu v lázních jsme dorazili k domu Minato-sana, kde nás přivítala jeho žena Nami-san držící v náručí dalšího dvouletého synka. Společně jsme vyrazili na večeři do restaurace určené pro rodiny s dětmi - máte uzavřenou místnost 3x3 metry jen pro sebe a sem tam přijde číšnice. Asi si dovedete představit, že díky prckům jsme se vůbec nenudili. Vyzkoušeli jsme spoustu druhů jídla, které jsme mezi sebou sdíleli a každý si po malých porcích nabíral k sobě do mističky. Popíjeli jsme pivo a saké, takže jsme si docela dobře pokecali a i se poznali trochu blíž. Japonci si vás moc často k tělu nepustí a tak to pro nás bylo super - na konci jsme si připadali jako staří známí.

S nacpanými břichy jsme se přesunuli zpět k Minato-sanovi domů. Děti to po chvilce zalomily a začala párty pro dospělé. Během večera jsme se výborně bavili. Ve třech padla flaška šampaňského, několik flašek saké, po třech pivech už jsme je radši nepočítali. Okolo jedné hodině ráno jsme se odpotáceli do postelí.

Druhý den ráno na nás čekala snídaně, kterou pro nás připravila Nami-san. Byla to taková porce, že jsme měli co dělat, abychom to snědli. Hned po snídani nás Minato-san vzal po jednom na vyjížďku do okolní přírody ve velkém stylu na motorce. Nadherný pocit i zážitek.

V poledne jsme všichni vyrazili na prohlídku do továrny na saké, která patří jednomu známému Minato-sana. Dali jsme si výbornou saké zmrzlinu s 1% alkoholu a vyrazili do soba restaurace. Měli jsme ještě dost ze snídaně, a tak jsme si objednali menší porci, která by ale i tak nasytila dva lidi. Po obědě jsme si dali relax u šálku čaje chvilku odpočívali a povídali si o tom, jak je teď v Čechách pěkná kosa a my se tu sluníme na sluníčku a máme přes 20 stupňů.

Mysleli jsme, že po obědě už porazíme na vlak, ale Minato-san měl pro nás připravené ještě jedno překvapení - prohlídku nejstaršího domu v prefektuře Saitama, který pochází ještě z Edo periody. Hádáte správně - v tomhle domě opravdu žili samurajové. Celý dům je zrestaurován a uvnitř to vypadá jako v nějakém filmu. K tomu hraje potichu příjemná muzika. Po prohlídce jsme poseděli vevnitř u ohně, na grilu připravili pár sladkostí z rýže a popili čaj. Po ujištění se, že už jsme řádně vyuzení, jsme vyrazili směr vlakové nádraží. Rozloučili jsme se a plni zážitků to hned zalomili. Zdřímli jsme si asi hodinu a probudili se na konečné v Ikebukuro.

Okolo šesté jsme vyrazili na trénink do Bunkyo. Jako vždy jsme se málem zničili už během dětské rozcvičky, která je zase trochu zpestřená pár cviky. Pro děti je to zábava a hra. Pro dospělé je to pěkná dřina. Doufáme, že už se těšíte, až si ji užijeme společně na tréninku v Čechách. Během tréninku pro dospělé nám Shishiya sensei zase ukázal pár secret technik. Vzhledem k tomu, že při cvičení se tu skoro vůbec nekecá, odcházeli jsme z dojo značně unavení. Den přitom pro nás ale ještě vůbec nekončil - v půl desáté večer jsme měli schůzku v Ikebukuro s Airi-san, se kterou jsme vyrazili do blízkého parku vypít pár piv.

Zbytek večera jsme se úžasně bavili a letmo poznali pár dalších lidí. Ti stejně jako my relaxovali s piváky v ruce pod sakurami, ze kterých na nás padaly lístečky. Spát jsme šli kolem druhé hodiny ranní s vidinou toho, že nás čeká poslední den v Tokyo, který si chceme také pořádně užít.

PS: Schválně se pak podívejte do galerie, čím jsme jeli na oběd! 

Císařský palác

Středeční den jsme kromě večerního tréninku v plánu nic neměli. Během obědvaní v ryokanu jsme přemýšleli, kam vyrazit, a protože nás před pár dny mrzelo, že jsme se nedostali do císařského paláce, tak jsme se rozhodli vydat se právě tam.

Bylo krásné počasí, které nám přálo dělat hezké fotky. Uprostřed zahrad kolem císařského paláce je rozlehlá travnatá plocha, kde odpočívala spousta lidí. Přidali jsme se k nim a na půl hoďky to zalomili. Všude okolo byly rozkvetlé sakury a i poměrně klid. Po probuzení jsme se ještě chvíli procházeli parkem a snažili se všechno zachytit. Určitě se podívejte do galerie.

Do ryokanu jsme se vrátili poměrně brzy. Dali jsme si zelený čaj, nějaké sladkosti a jen tak klábosili a poslouchali muziku, která tu potichu všude hraje. Prostě odpočinek jak má být. 

Dnešní trénink byl poměrně zvláštní, protože Shishiya sensei dnes nemohl přijít na jeho začátek. Bylo proto "volné cvičení", během kterého se místní studenti připravovali na zkoušky a my jim pomáhali. Docela jsme se i zapotili a z na konec dorazil i sensei. Po shlédnutí, jak cvičíme, měl jako vždy pár dobrých rad a připomínek. Z tréninku jsme proto opět odcházeli s tím, že známe zase "pár dalších vychytávek".

Nakupování mečů se senseiem

Jedním z našich cílů zde bylo kromě studování Aikido i koupit dva cvičné meče (iaito) pro naše přátele. Zeptali jsme se Shishiya senseie, zda by nám s jejich výběrem mohl pomoct. Souhlasil a úplně nás překvapil tím, když nám dokonce nabídl, že nás nabere u ryokanu, vyrazíme pro iaita a pak zajdeme na oběd. Byli jsme domluveni na pondělní 12. hodinu a už od rána jsme se nemohli dočkat.

Za deset minut dvanáct jsme šli čekat před ryokan. Během chvíle přijelo velké černé auto a z něj vystoupil pán v elegantním obleku a s úsměvem a tváři - sensei. Pozdravili jsme se a vyrazili směr Sakuraya shop. Celou cestu jsme prokecali. Zaparkovali jsme kousek od obchodu. V něm nás přivítal starší pán, který uměl perfektně anglicky. Ochotně nám s komentářem ukázal všechny meče. Bohužel jsme se dozvěděli, že sestavit meč jen tak lehce nepůjde. Byli jsme asi dost naivní, když jsme si mysleli, že nám je sestaví na počkání. Nakonec se nám podařilo vybrat dva hodně pěkné meče, ze kterých snad jejich budoucí majitelé budou mít radost. Sensei nám po pár testovacích secích řekl ke každému meči svůj názor - vybrali jsme prý výborné meče. Trochu se obáváme toho, zda na letišti nebudou problémy - asi budeme muset zaplatit nějaké poplatky. Už v obchodě nás na to ale upozornili a kvůli tomu nám dali nemalou slevu. Určitě mělo svou váhu to, že nás doprovázel sensei, který se s majitelem obchodu osobně znal.

Celkem nám vybírání mečů trvalo něco málo přes hodinu a docela jsme vyhládli. Sensei nás pozval do soba restaurace, kde jsme si dali výborné jídlo, které nám kuchař připravoval přímo před nosem. Byla to super show. Po obědě nás sensei zavedl do jedné ulice poblíž císařského paláce. Všude kvetly sakury a my si připadali jako v tunelu - sakury byly všude. Asi nemá cenu povídat víc - koukněte se na fotky. Zbývala už jen asi hodina a půl do tréninku, a tak nás sensei odvezl zpátky k ryokanu, u kterého jsme se na chvíli rozloučili. Je to docela luxus, když si uvědomíte, že se o vás skoro celý den staral sám sensei. 

 

Dorazili jsme do dojo akorát na čas. Trénink začal hned, jak jsme se převlékli, a jeho tématem bylo Toho a senseiovo nové myšlenky. Nebylo nás mnoho, a tak šlo skoro o individuální trénink. Po docvičení jsme všichni zašli na večeři do soba restaurace, kam nás pozvala Suzuki-san. Celou dobu jsme se senseiem mluvili o jeho myšlenkách a filozofii, která je velmi důležitá a je dost těžké ji pochopit. Skoro se nám chce říct, že se nám otevřely oči a  "kam se na to hrabe několikadenní seminář". Celý pobyt zde je prostě nářez a úžasná nalejvárna nových informací. Odhadujeme, že budeme zase minimálně rok vstřebávat to, co nás sensei naučil. 

Po večeři jsme se se všemi rozloučili a cestou do ryokanu se s Pepou rozhodli, že si koupíme opět flašku whiskey. V ryokanu jsme nechali batohy a vyrazili trochu rozvířit noční uličky v Ikebukuro.

Trénink ve Warabi

Neni nic lepšího než se hned po ránu protáhnout při tréninku. Na druhou stranu neni nic horšího než když musíte po ponocování v lázních brzy ráno vstávat. Dnešní plán byl jasný - vyrazit do Warabi dojo, ve kterém dříve cvičil Nishio sensei, a dát si do těla.

Protože nám chvíli trvalo než jsme se vyhrabali z postelí, tak jsme si museli dát za chůze rychlou a lehkou snídani. Cesta vlakem trvala přibližně půl hodiny, ale byla to docela otrava, protože byl dost narvaný. Čtvrthodinovou cestu pěšky do dojo jsme si ukrátili podivováním se tomu, že těm holkám v minisukních všude kolem není zima.

Do dojo jsme dorazili akorát na čas. Rychle jsme se převlékli a hned šli cvičit - byla volná hodina Toho. Během té si každý cvičil katy podle své libosti. Poté následovalo půlhodinové společné cvičení, které vedl Iwakata-san. Z ničeho nic se najednou ozval dětský křik a do dojo se přiřítilo asi 30 dětí. Během chvilky začal dětský trénink a cvičilo se dokonce i se zbraněmi. Po docvičení jsme dětem předali kilový pytel bonbónů a ani ne po dvou minutách začal trénink pro dospělé. Ten by normálně vedl Tanaka sensei nebo Arisue sensei, ale vzhledem k tomu, že včera odjel na seminář do Dánska, tak ho vedl Iwakata-san. Docela nás mrzelo, že si s náma nemůže zacvičit, ale i tak jsme si cvičení bezvadně užili. Iwakata-san si několikrát vzal Pepu jako ukeho, a když zjistil, že Pepa je "házecí typ", tak předvedl docela show. Po super tréninku nám Iwakata-san řekl, že byl lehce nervózní. To jsme ale vůbec nepoznali - je to výborný učitel a naučil nás spoustu nových věcí a také upozornil na spoustu skoro nepostřehnutelných detailů. Dali jsme mu jako malý dárek dvě Plzně, ze kterých mu úplně svítili oči radostí, rozloučili se a šli vyždímat kimona do šaten.

Před dojo na nás už čekalo pár lidí, kteří nás vzali do miniaturní čínské restaurace. Skoro to vypadalo, jako soukromá oddílová restaurace pro VIP hosty - přeháníme, ale takový byl náš první dojem. Zalezli do "salónku" a spořádali několi chodů a piv. Během obědvání jsme si výborně popovídali a dozvěděli se, že oběd sponzoroval Iwakata-san, který se ale nemohl zúčastnit. Už jsme vymysleli způsob, jak mu poděkovat i když už se asi tenhle týden neuvidíme - určitě ho dost překvapíme. Úplně nás zaskočili tím, když nám po obědu dali nádherné dárky - to budete koukat, až přijedeme!! Poděkovali jsme a pomalu se rozloučili.

Po příjezdu do Ikebukuro jsme v ryokanu na chvíli vytuhli. Ono čtyři hodiny tréninku udělá své. Začínáme být pomalu unavení z každodenních tréninků. Večer už máme v plánu jen odpočívat a možná koukneme na nějaký film. Myslím ale, že oba usneme dřív než skončí.

Pohodový den

Dneska jsme museli vstávat celkem brzo kvůli dopolednímu tréninku a cestou na něj jsme si koupili lehkou snídani - opět onigiri. Cestu do dojo jsme našli bez sebemenších problémů, protože jsme si ji pamatovali už z minulé cesty do Japonska. 

Po tréninku jsme se šli se Suzuki-san podívat na rozkvetlé sakury poblíž Ikebukuro. Hned poté jsme utíkali pro oběd a do ryokanu, kde jsme ho zhltli. Měli jsme po tréninku jen necelou hodinu a půl do schůzky s Airi-san. Ta měla dnes promoci a chtěla se nám ukázat ve svém kimonu. 

Okolo druhé hodiny u západní části stanice Ikebukuro vyběhlo několik slečen, které mířily směrem k nám. Mezi nimi byla právě Airi-san, které to opravdu moc slušelo. Posuďte sami po shlédnutí fotek. Zašli jsme společně na skok do kavárny, kde jsme si dali matcha latté. Je to výborný nápoj, který si chceme ještě několikrát dát znova, než pojedeme domů. Airi-san nás poté pozvala na svou rodinnou párty. Věděli jsme ale, že by se o nás musela starat, a tak by si párty moc neužila. Rozloučili jsme se s tím, že se rádi uvidíme zítra na tréninku. Nicméně také s tím, že vzhledem k tomu, že párty se potáhne do rána, tak se asi nestihne pořádně vyspat. Snad se ale do příští soboty ještě uvidíme.

Vyrazili jsme obhlédnout místa, kde by se dali sehnat nějaké suvenýry. Trochu nás zklamalo, že nabízí pořád to samé a žádné zvláštnosti. Po oběhnutí obrovského nákupního centra Sunshine City jsme se vydali na cestu zpět do ryokanu. Ta vedla kolem Big Camera, takže nás nenapadlo nic jiného, než zajít nechat se namasírovat v masážních křeslech. Masáž nás příjemně uvolnila a my dostali hlad. Nakoupili jsme si zatím snad největší večeři, co jsme tu měli - takoyaki, rýži s mletým masem, špagety a kousky hovězího masa na špejli. Dalo nám docela zabrat to vše do sebe nacpat. 

Hned po večeři jsme si zarezervovali domácí lázně od půl desáté večer, na které teď čekáme. Zítra nás čekáj čtyřhodinový trénink, tak si předním pořádně odpočineme.

Shibuya park

Dnešní dopoledne jsme relaxovali. Psali jsme příspěvky a koupili si výborný oběd. Protože jsme chtěli trochu nabrat síly a venku svítilo sluníčko, rozhodli jsme se vyrazit do Shibuya parku, který už dobře známe.

V parku byla spousta lidí. Aby taky ne, bylo v něm krásně - všude rozkvetlé sakury, kolem kterých běhali fotografové a modelky. Pak tu také bylo dost lidí, kteří hráli na hudební nástroje, tancovali, jezdili na bruslích. Prostě bylo co k vidění a panovala tu pohodová atmosféra. 

Měli jsme z horka žízeň a tak jsme si zašli koupit pití do automatu. Pepa to vzal podle kvantity a doslova koupil zajíce v pytli, který měl ale o 100 ml víc než ostatní nápoje. Měli jste ho vidět, když se napil. Místo zeleného čaje mu přišlo, že pije vylouhované cigarety - podle něj nejhorší pití za jeho posledních 30 let. Doslova to popsal takhle "chutná to jako když ti někdo vysype do horký vody pytel vajglů a vyvaří to.". Po ochutnání jsme mu to jen potvrdil a bylo mi ho docela i líto - netrvalo dlouho a Pepa flašku vylil a šel si do ní natočit obyčejnou vodu. 

Prošli jsme parkem až k chrámu, kde se zrovna konala svatba. Sedli jsme si na lavičku a s otevřenou pusou pozorovali - docela zážitek vidět to naživo. Poté, co svatebčané odešli, zůstalo u chrámu pár krásných dívek v kimonech. Chvilku nám trvalo, než jsme jednu z nich ulovili... teda oslovili. Uměla výborně anglicky a ráda se s náma vyfotila. Evidentně měla radost, když jsme jí dali najevo, že jí to opravdu sluší. Pak už jsme vyrazili zpátky do Ikebukuro, protože jsme si potřebovali vyzvednout vyprané věci na cvičení.

Na tréninku jsme na začátku byli jen ve čtyřech - Shishiya sensei, Suzuki-san, Pepa a já. Začali jsme proto s Toho, kterému jsme se věnovali, dokud nepřišli děti. Bylo to super - individuální výuka. Sensei nám vysvětloval své myšlenky, které už znají lidé, kteří byli na jeho posledním semináři. K tomu přidal i pár perliček - už jste někdy cvičili techniky Aikido s wakizashi? Trénink jsme si jako vždy užili. Po jeho skončení jsme pomohli senseiovi s taškou a domluvili jsme se, že v pondělí půjdeme společně na oběd a pak koupit dvě iaita. Zítra nás čeká ranní trénink a pak asi další nezapomenutelná událost, na kterou jsme už teď natěšení jak malí kluci. Jdeme proto brzy spát a přejeme všem dobrou noc.

Seminář a trénink

Ve čtvrtek jsme pořád jen cvičili. Byli jsme pozváni na seminář Arisue senseie. To se přeci nedalo odmítnou a tak jsme natěšení vyrazili v půl dvanácté dopoledne na metro. Seminář začínal v půl jedné, ale jak je tu zvykem, začalo se až kolem půl druhé. Využili jsme toho a příjemně se před cvičením protáhli. Na seminář nedorazilo moc lidí, ale i tak jsme si během následujících tří hodin výborně zacvičili. Po semináři šli všichni fotit sakury (hanami) a pak pít do hospody. My jsme se k nim ale nepřipojili, protože nás čekal další trénink se Shishiya senseiem v Bunkyo.

Dali jsme si malou svačinu a dorazili akorát na půl sedmou, kdy začal dětský trénink. Sensei jako vždy dováděl s dětma a my už se k němu pomalu přidáváme - děti se nás už tolik nebojí, takže se docela bavíme. Zacvičili jsme pár technik, mezi kterými se vždy hrajou nějaké malé hry. Na trénink pro dospělé nedorazilo moc lidí a sensei pro nás měl připravené koshi-nage. Pěkně si s námi zaházel a my se to pak snažili zacvičit společně s Johnem, který umí perfektně anglicky. Po tréninku jsme dostali vytisknute mapy, jak se dostat do pátečního a úterního dojo. To pro nás byla novinka, protože tréninky se senseiem jsou tu teď šestkrát týdne - pecka! Do konce našeho pobytu budeme každý den, který budeme v Tokyo, cvičit.

Cestou do ryokanu jsme si koupili flašku whiskey na drobnou oslavu. Vypili jsme půlku a dali si po celkových šesti hodinách cvičení oddych.

Výlet do Iwama

Na středu jsme měli naplánovaný výlet do Iwama. Ti, kteří se zajímají o Aikido, určitě zpozorní - Iwama je místo, kde žil a cvičil Ó-sensei. Přidala se k nám Airi-san, se kterou jsme měli sraz v osm ráno u metra v Ikebukuro. Během hodinové cesty se k nám také připojila Minami-san, se kterou jsme se seznámili na tréninku a následné párty ve Warabi.  Zajímavé je, že i když bydlí kousek od Iwamy, tak tu předtím nikdy nebyla. 

Ihned po vystoupení ze stanice v Iwamě jsme uviděli bustu Ó-senseie. Kolem cesty k jeho domu jsou malé pomníčky s jeho fotkami ze cvičení, meditací, apod. Po patnácti minutách chůze ze stanice jsme došli k velkému kameni, na kterém byly znaky AI-KI-DO. Pár metrů odtud se nacházela socha Ó-senseie - aiki-jinja. Byly jsme z toho úplně unešení. Najednou jsme si uvědomili, že je tu klid a slyšíme jen šumění stromů. Udělali jsme si na památku pár fotek, chvilku si odpočinuli a vyrazili k dojo, kde Ó-sensei cvičil. Měli jsme opět štěstí a potkali uchi-deshi - mladou a krásnou dívku z Holandska, která zrovna uklízela v dojo. Pozvala nás dovnitř a naše pocity se ani nedají popsat - až nám běham příjemný mráz po zádech. Uvnitř je několik velkých fotek Ó-senseie a velmi tvrdé tatami. Dozvěděli jsme se, že během každého cvičení teče kvůli tomu krev a bez modřin neodejdete. Byli jsme pozvaní na čaj, ale uchi-deshi vypadala dost unaveně a tak jsme s poděkováním odmítli, prohodili pár vět a pomalu se rozloučili.

Cestou zpět jsme zašli na oběd, na který jsme holky pozvali. Dalo nám docela práci je během placení přesvědčit, že je opravdu zveme a že nemusí nic platit. Asi to pro ně byla nezvyklá situace, ale na ty už asi musí být zvyklé, protože je do nich dostaváme každou chvíli. S plnými břichy jsme vlakem vyrazili směr Ikebukuro. Během cesty se s námi rozloučila Minami-san a my pokračovali s Airi-san, kterou jsem učil česky. Šlo jí to dobře a Pepa mezitím usnul. Docela ho překvapilo, když ho vzbudil dívčí hlas "Pepo, nespi!". Na konci už se Airi-san uměla představit a objednat si pivo. Rozloučili jsme se s ní s tím, že se snad ještě uvidíme a vyrazili jsme na první trénink se Shishiya senseiem.

První část tréninku je hodinový dětský trénink. Už nám hodně chyběla dětská rozcvička, což jsme poznali i na naší fyzičce. Poté následoval trénink pro dospělé, na kterém jsme se seznámili s Johnem, se kterým jsme si dávali výborně do těla. Sensei si nás pořád bral jako uke. Pokaždé nás s úsměvem neskutečně vykostil. Takovou rychlost, jistotu a kontrolu jsme snad ještě neviděli. Nevíme, jestli to dělal schválně, protože přeci jen jsme skoro týden cvičili někde jinde a na facebooku kolovaly fotky, nebo kvůli tomu, že ví, že máme rádi tvrdší tréninky a nevadí nám tvrdé pády. V každém případě si to ale sensei užil, protože se nustále usmíval, a my také. Z dojo jsme se po tréninku doslova odplazili. Byli jsme pozváni na večeři, ale my se sotva drželi na nohou a tak jsme s poděkováním odmítli. 

Cestou zpět do ryokanu jsme si koupili pivko, protože jsme na něj po tréninku měli obrovskou chuť. To jsme vypili skoro na hned. Nevěřili byste, ale i po jednom pivku se dá opít. Asi za to mohlo vyčerpání, kvůli kterému jsme hned padli do postele a téměř okamžitě usnuli.

Hurá na sakury!

První zcela volný den. Probudilo nás sluníčko a už od rána bylo venku okolo 20 stupňů. Vyrazili jsme proto pro snídani jen v krátkých rukávech a musíme říct, že po těch dnech, kdy pořád foukal vítr, to byla velmi příjemná změna.

Během snídaně jsme se rozhodli vyrazit do Ueno parku fotit sakury. Protože dnes nebyl v plánu žádný trénink, vyhecovali jsme se a šli pěšky. Trvalo nám přibližně dvě hodiny, než jsme se skrze klikaté uličky dostali do 9 km vzdáleného parku. Už během cesty jsme byli celí zpocení a měli úplně mokrá záda - asi byla hloupost brát si dneska sebou mikinu, bundu a notebooky.

Když už jsme se blížili do cíle, cítili jsme se dost vyprahlí. Zachránil nás blízký 7-Eleven shop, ve kterém jsme koupili piváky. Ty jsme vypili hned na kraji Ueno parku, kde jsme si odpočinuli na sluníčku u fontány. Všude okolo bylo ohromné množství lidí, kteří zde odpočívali, hráli hry, fotily sakury a prostě relaxovali. Přidali jsme se k nim a půl hodiny jen tak proseděli a pozorovali, co všechno se kolem nás děje a dost se tím bavili.

Vzhledem k tomu, že bylo teprve okolo druhé hodiny odpoledne a my byli jen asi 4 km od císařského paláce, tak další plán byl jasný - projít Ueno park a znovu navštívit císařský palác. Během procházky parkem, jsme narazili na spoustu Japonek, které si chtěli povídat a také vyfotit - byla to sranda a fakt jsme si návštěvu parku užili. Pak nás zase čekal asi hodinový přesun k císařskému paláci.

Cestou jsme zjistili, že hned vedle něj je další park, ve kterém by mělo být hodně fontán. Protože jsme zde ještě nebyli, zamířili jsme nejprve sem. U fontán jsme se příjemně ochladili a zase si trochu odpočinuli. Pak jsme vyrazili k císařskému paláci, ale ten už byl zavřený. A to bylo teprve kolem čtvrté hodiny odpoledne. Trochu zklamaní ale zároveň už dost unavení jsme vyrazili směr metro, které nás poté dopravilo zpět do Ikebukuro.

Cestou z metra do ryokanu jsme si nakoupili pořádnou večeři, na kterou jsme se po příchodu hned vrhli. Během večeření za námi přišel Minato-san a nabídl nám výborný výlet - rád by nám ukázal venkov a místo, kde žije. Úplně nadšeni z této nabídky jsme se hned dohodli na termínu a už teď se strašně moc těšíme.

Na zítřek máme naplánovaný výlet a připojí se k nám Airi-san. Kam pojedeme vám teď úmyslně neřekneme - budete koukat!

První trénink v Ikebukuro

Konečně jsme se vyspali! V posteli, resp. na futonu, a to celých 10 hodin, takže jsme si ke snídani koupili rovnou oběd - onigiri, jogurt, japonskou polévku a salát. Přecpali jsme se a to nám vydrželo až do odpoledne.

Měli jsme odpoledne úplně volné, a tak jsme po obědě v ryokanu přemýšleli co dál. Mezitím jsme se po dvou letech shledali s Minato-sanem - majitelem ryokanu. Bohužel jsme prohodili jen pár vět, protože měl plno práce. Hned ale začal plánovat nějaký společný výlet nebo trénink, takže určitě ještě bude příležitost si pořádně popovídat. Pak jsme zase přemýšleli, co dál.

Našli jsme kousek od ryokanu budo shop a protože máme v plánu koupit dva meče pro Tondu a Zuzumona, šli jsme se ze zvědavosti podívat, co mají v nabídce. Docela nás překvapilo, jak obchod vypadal - žádné sportovní centrum a místo toho spíš místo, které jako by bylo pro relax stvořené a připomínalo starou zbrojírnu - všude vystavené meče, jejich části a dokonce i brnění. Trochu to pak pokazily cenovky, po jejichž shlédnutí jsme se brzy dostali zpátky na zem. Koukali jsme po mečích a prohodili pár slov s majitelem obchodu, který uměl výborně anglicky a byl velmi ochotný. Koupili jsme černý suvenýr, na který budeme ještě deset dní čekat, a pak vyrazili směr Big Camera - velké nákupní centrum s elektronikou v Ikebukuro.

Co nás nenapadlo - vždyť tu někde taky musí mít masážní křesla. A taky že jo! Úžasný relax a Pepa dokonce začal chrápat. Pak jsme procházeli, co mají v nabídce a co prodávají - připadá nám tu všechno levnější. Pak už jsme se vrátili do ryokanu, počkali na Atsuko-san, která mi přinesla pas, a vyrazili jsme na trénink do senseiovo sky dojo.

Docela nás překvapilo, že když tu sensei není, tak na tréninky skoro nikdo nechodí - nakonec nás bylo pět. Trénink vedla Suzuki-san a tak jsme si i tak výborně zacvičili. 

Zítra máme poprvé úplně celý den volný, a protože chceme odpočívat a nabrat síly než dorazí Shishiya sensei, tak vyrazíme fotit sakury, které tu teď kvetou.

Setkání s přáteli

Celou noc jsme strávili v autobuse. Asi si dovedete představit, jak vyspalí jsme byli po přenocování v něm. Místa k sezení velká asi tak jako dětská sedačka - seděli jsme s Pepou vedle sebe a Pepovi koukalo rameno až do půlky uličky. Kolem šesté ráno jsme přijeli do Shinjuku v Tokyo. Vyrazili jsme pro snídani (onigiri) a do Kimi ryokanu, ve kterém jsme nechali své kufry. Kvůli nevyspání se jsme měli sto chutí už nikam nejít, ale vyhecovali jsme se. A dobře jsme udělali - dnešek stál opravdu za to!

Kolem 10. hodiny jsme měli schůzku s Airi-san. S tou jsme se seznámili před dvěma roky a už se nemohli dočkat, až ji zase uvidíme. Po přivítání se a prvních pár minutách ostýchání se jsme si už zase rozumněli jako tenkrát. Doprovodila nás do Warabi dojo, kde už na nás čekal Tanaka sensei, Iwakata-san a další známí. Se všemi jsme se přivítali. Udělali jsme docela chybu a to tu, že jsme náš příchod ohlásili přes Airi-san a ne přímo Iwakata-sanovi. Ten nám to dal trochu najevo, ale naštěstí je to jeden z nejvíc v pohodě lidí, které jsme poznali a tak se jen ze srandy "nafukoval" a následně nás vřele přivítal jako své hosty. 

Přišli jsme trochu se zpožděním a proto jsme nestihli začátek dětského tréninku. Po převlečení nás hned nahnali mezi děti, které se ze začátku trochu bály. Zatímco jsme se rozcvičovali, tak dorazil dorazil i Arisue sensei. Hned poté následoval trénink pro dospělé, který byl speciální - ano, máme prostě štěstí! Před pár dny to bylo osm let, co nás opustil Nishio sensei, a proto byl tento trénink věnován jeho památce. Postupně všichni, kteří byli jeho žáci, řekli pár vět o tom, jaký byl, co měl rád a na co dával důraz při učení. Každý z nich pak také ukázal techniku, která se ale běžně necvičí, a my si ji tak mohli zkusit. Během cvičení jsme poznali zase pár nových známých a díky tomu, že nás Iwakata-san pozval na další tréninky, se těšíme, až si všichni zase dáme do těla.

Po tréninku následoval hromadný přesun k hrobu Nishio senseie. Opět jsme si poslechli krátký proslov, kterému jsme ale moc nerozumněli - sem tam jsme chytli nějaké slovo ale nebylo toho moc. Následně jsme si připili na pámatku Nishio senseie a udělali společnou fotku. Oznámili nám, že jsme pozvaní na jejich párty jako hosté Iwakata-sana. Čekali jsme, že se opět půjde do nějaké restaurace. Upřímně - už jsme toho měli dost a sotva se drželi na nohou. Zase jsme se ale vyhecovali a dobře jsme udělali. Čekalo nás obrovské překvapení!

Hromadně jsme se přesunuli zpět do Warabi k nějakému domu. Šli jsme do pátého patra, což nás moc nepřekvapovalo, protože restaurace tu běžně bývají i ve vyšších patrech. Došli jsme ale k nějakým dveřím, které nebyly označené. Ani si nedovedete představit, jaké bylo překvapení, když je otevřela Atsuko-san! Těm, kterým jsme po naší minullé cestě do Japonska vyprávěli o tom, kdo nás provázel v Tokyo a s kým jsme tak výborně zapařili, se určitě vybaví, o koho jde.

Veškerá únava z nás samou radostí, že ji zase vidíme, spadla! A určitě byl náš příchod překvapením i pro ní. Doslova skákala radostí, že nás zase vidí. Přivítala nás obětím u sebe doma a pozvala dál. Odložili jsme si věci a vešli k ní do obývacího pokoje, ve kterém bylo připraveno místo pro možná 15 lidí. Všichni jsme si sedli a párty začala v plném proudu. Tolik chodů a delikátního jídla jsme s Pepou ještě nejedli. Hodně se i pilo - pivo, víno, saké a jasmínový čaj. Bylo docela zajímavé pozorovat, jak to na takové japonské párty chodí. A protože jsme byli hosté Iwakata-sana i Atsuko-san, tak jsme si doslova užívali jejich pohostinosti. Postupně během párty jsme si se všemi hezky popovídali a to i s Arisue senseiem a Tanaka senseiem.

Kolem desáté večer párty skončila a my se přesunuli zpátky do Ikebukuro, do kterého nás opět doprovodila Airi-san. Malým zpestřením bylo, že jsem někde během dne zapomněl malou tašku přes rameno, ve které jsem měl pas. Naštěstí zůstala u Atsuko-san, která dnes bude mít cestu přes Ikebukuro a tak se aspoň zase pozdravíme. 

Máme opravdu štěstí. Jsme tu skoro týden a prožíváme zážitek za zážitkem. Je strašně fajn, když si představíte, jak velká je Aikido family.

Poslední den v Takaoka

Poslední den v Takaoka a my zaspíme. Trochu nám to nabouralo plán se jít podívat do blízkého chrámu Zuiryuji. Vstávali jsme kolem 11. hod. a tak už jsme pak jen čekali, až nás autem vyzvedne Masami-san a vezme nás někam na poslední výlet.

Z ničeho nic se přiřítilo auto a v něm vysmátá Japonka. S úsměvem na rtech se nás ptala, co chceme dneska dělat - nakupovat, jíst či chodit po památkách. Ještě s plnými břichy z předchozího dne jsme se dohodli na tom, že nás odveze podívat se na pláž a blízké moře.

Cestou jsme si lámanou angličtinou a japonštinou hezky pokecali a během chvilky už jsme viděli kousek moře. V tu chvíli ale zazvonil telefon - sensei na nás čeká u restaurace a už zamluvil místo. Otočili jsme se skoro na místě a hned vyrazili za senseiem . Takhle rychlou jízdu jsme v Japonsku ještě nezažili - všichni se tu děsně loudají.

Po příchodu do restaurace nás sensei přivítal s velkým úsměvem a zároveň nám z legrace vynadal, kde jsme tak dlouho, že musíme mít hlad. Podle obrázků jsme si objednali jídlo (soba, tempura a nějaké maso) a senseiem i Masami-san si z nás dělali srandu, jak jíme a snažíme se je napodobovat. Po výborném obědě jsme měli co dělat, abychom se odvalili od stolu. Najednou ze senseie vypadlo "Pojďme si dát ještě takoyaki!". Dalo nám práci ho přesvědčit, že už jsme opravdu plní. Nechápeme, jak japonci můžou pořád jíst. Všichni tu říkají, že jí často a malé porce. Blbost - ty porce jsou velké tak, jako nedělní obědy u nás doma. Možná to bude tim, že jídlo v Japonsku je většinou opravdu zdravé, a tak tělo nemá problém s tím ho strávit tak, jako je tomu právě u nás doma - jídlo typu vepřo knedlo zelo s pivem si tu nikde nedáte.

Čekal nás rychlý přesun do Dojo, kde už čekalo pár studentů senseie. Přivítali nás a my se začli pomalu rozcvičovat. Po chvilce dorazil sensei a opět přinesl Pepovi ostrý meč - shinken. Trénink začal se zbraněmi a sensei stále zdůrazňoval, jaký je rozdíl mezi cvičení Toho a Aikido se zbraněmi - o to se s Vámi podělime, až přijedeme. I když jsme se moc nezapotili, tak cvičení bylo dost náročné - hlavně na hlavu. Po hodině byla přestávka - dali jsme si kafe a prohodili pár slov se senseiem . Je s ním dost velká sranda, i když si z nás pořád utahuje. Následoval trénink AIkido taijitsu. Během toho už jsme se zapotili a další hodina a půl utekla jako voda.

Následovalo společné focení a všimněte si, že mě ze srandy postavili mimo tatami - prý abych moc nevyčníval. Je fakt, že tu s Pepou vypadáme jako obři. Pak jsme se převlékli, sbalili věci a vyrazili ven, kde už nás čekalo rozloučení se senseiem. Myslíme si, že byl asi rád, že jsme přijeli - koneckonců kvůli nám cvičil každý den, přidal i jeden speciální trénink a výborně se o nás staral. Mysleli jsme, že už nás čeká jen přesun na hotel a cesta do Tokya. To jsme se ale mýlili.

Po tréninku nás Miyata-san a Masami-san pozvali a odvezli do restaurace na toriyaki - opečené kuře. To se zde servíruje doslova po (malých) částech, které byly opečené na ohni a napíchané na špejli. Postupně nám Miyata-san obědnal kuřecí střeva, játra, maso a také vepřový jazyk. Aby toho nebylo málo tak ještě i salát, hranolky, a spoustu dalšího - dokonce nás i pozval na pivo! Byla to příjemná večeře, během které nám přišlo, že padly jazykové bariéry a výborně jsme se bavili. Pak už nás čekala asi nejsmutnější část našeho pobytu v Takaoka - rozloučení.

Vyšli jsme z restaurace a živě si povídali až k zaparkovaným autům, která byla vzdálena asi 10 minut pěšky. Po příchodu k nim jsme všichni už věděli, že se musíme rozloučit. Poděkovali jsme Masami-san za všechno, co pro nás udělala a rozloučili jsme se s ní s obětím. Miyata-san nás ještě odvezl k nedalekému hotelu, u kterého jsme se s ním rozloučili a také mu poděkovali. Naučil nás pár frází z japonštiny, tak když jsme je teď na něj vybalili, příjemně jsme ho zaskočili. Slíbíli jsme si, že se brzy uvidíme na seminářích - ve Francii a nebo u nás doma v Hořicích. Už teď se na to těšíme.

Na hotelu už nás čekalo jen sbalit poslední věci. Dali jsme sprchu a pomalu vyrazili na autobus do Tokyo. Trochu jsme na autobusovém nadraží zmatkovali, protože všechno se tu děje děsně rychle a nikde neni ani jedno anglické slůvko či označení. Naštěstí asi po 30 minutách přijel náš autobus a my jsme nastoupili. Oddechli jsme si a věděli, že nás čeká 7 a půl hodinová cesta. S vědomím, že se moc nevyspíme, jsme se snažili usnout, co nejdřív. Potřebujeme nabrat síly, protože zítra nás čeká další náročný den.

Den se senseiem

Dnešní den začal krásně. Ráno v 08:00 nás probudil budík, do půl deváté jsme se váleli a poté šli na snídani. S přecpaným břichem jsme se vrátili do pokoje a vzhledem k tomu, že jsme měli dopoledne volno, tak jsme to ještě zalomili. Konečně jsme trochu zplatili spánkový dluh z posledních dní.

Budík nás probudil kolem dvanácté hodiny a my se konečně cítili trochu odpočatí. V půl druhé odpoledne nás vyzvedla Masami-san a odvezla za Yoshida senseiem, který nás pozval do soba (japonské nudle) restaurace. Přecpali jsme se výborným jídlem a poté vyrazili na speciální odpolední trénink. Speciální byl proto, že byl jenom kvůli nám. V dojo jsme byli jen čtyři (sensei, Pepa, Masami-san a já), takže šlo doslova o individuální výuku, během níž jsme se dozvěděli o spoustě detailů a také základních věcech, které se nikde běžně neučí - prostě nářez. Mimo jiné, ne že bychom se chtěli chlubit, sensei přinesl překvapenému Pepovi ostrý meč (shinken) a doslova mu řekl "Tak tady ho máš a cvič!". Během tréninku se Pepa párkrát zranil, ale nic vážného - propíchnutá ruka a dva prsty si trochu zkrátil. Byl to pro něj úžasný zážitek, protože s ostrým mečem cvičil poprvé, a všem kteří v budoucnu budou cvičit někdy s ostrým mečem doporučuje mít velký respekt. Po tréninku jsme od senseie dostali dárky (to budete koukat, až přijedeme) a tak jsme této příjemné chvíle využili k tomu, abychom také dali dárky jemu i Masami-san.

Po dvouhodinovém tréninku s mečem jsme byli nevědomky odvezeni do nákupního centra, ve kterém nám Masami-san koupila jako dárek japonské ponožky na cvičení - tabi. Poté nás odvedla do restaurace na večeři. Protože jsme byli najezení ještě z oběda, tak jsme poprosili o něco malého. Slovo dalo slovo, a Masami-san zjistila, že nevíme, co je Takoyaki. Tak jsme si je objednali - šlo o smažené "koule" plněné kouskem chobotnice. 

V domnění, že po jídle jedeme na večerní trénink, jsme nasedli do k Masami-san do auta. K našemu překvapení jsme ale vylezli u jednoho chrámu, kde už na nás čekal sensei. Šli jsme dovnitř a dali si se senseiem šálek kávy a i přes jazykovou bariéru jsme si pěkně pokecali. To jsme ještě nevěděli, že sensei na nás přichystal past - druhou večeri. Z chrámu jsme vyrazili do malé restaurace, kde jsme si dali další soba nudle a tempuru. Sensei si z nás během večeření utahoval a nechal nás si jídlo pořádně okořenit (jsme zvědaví na ráno). Po večeři měl doslova radost z toho, že jsme se tak přecpali, a vyrazili jsme na večerní trénink. 

Hned první technika a hod do pádu. Pepa i já jsme měli dost velký problém udržet v sobě jídlo, které jsme ještě ani nestačili strávit. Sensei se výborně bavil. I tak jsme si ale trénink užili a odnesli si spoustu nových informací a zkušeností. Po tréninku jsme byli odvezeni k hotelu, kde jsme se se Senseiem i Masami-san rozloučili a poděkovali jim. 

Abychom trochu vytrávili, vyrazili jsme pro pivka, které jsme stihli vypít během psaní tohoto příspěvku. Zítra nás čeká poslední den a trénink v Takaoka. Máme v plánu navštívit chrám, který je kousek od hotelu, sbalit se a vyrazit na trénink. Po tréninku nás čeká rozloučení se senseiem i přáteli, které nás už teď mrzí. Kolem 23. hodiny odjíždíme směr Tokyo, takže nás zase čeká "osvěžující" spánek v autobuse. Do Tokyo dorazíme někdy k ránu, ale ještě nevíme, jak se stihneme ubytovat a zároveň uskutečnit setkání s dalšími přáteli. Je dost možné, že se zase ozveme až následující den, a tak se s Vámi všemi prozatím loučíme pokřikem "Aikidu zdar!". 

Den plný zážitků

Kde začít? Včera a dneska se toho událo tolik, že už pomalu ani nejsou síly na to napsat tento příspěvek. Ten poslední skončil tím, že nás Masami-san odvezla na setkání s přáteli. Mnozí určitě tuší, že se jednalo o první trénink v Takaoka, kde jsme se všemi pozdravili a následně si pořádně zacvičili. 

Po tréninku jsme byli pozváni do drink baru. Asi vás trochu zklamu tím, že tam měli jen nealko, ale nám to po tom náročném cestování stačilo - po pivu bychom hned usnuli. Hezky jsme si popovídali a domluvili na dnešní den tak, že nás ráno v 09:30 vyzvedne Miyata-san a vezme na prohlídku starého chrámu v nejstarším měste v Tayoma, a pak na oběd do sushi baru. Poté nás odvezli zpátky na hotel a my skoro hned po napsání včerejěího příspěvku usnuli.

Ráno jsme vstávali kolem osmé s tím, že se v klidu nasnídáme v hotelu. Po příchodu do jídelny jsme byli trochu otrávení tím, že nás čekaly prázdné mísy na švédském stole. Naši náladu nám ale hned zlepšila paní, která je po našem příchodu doplnila a my měli doslova královskou snídani. Asi tu působíme jako barbaři - máme jídlo na stole, nevíme co to je a už vůbec nevíme, jak to jíst. Okoukáváme jak to jí Japonci a občas nám i sami poradí "co s tím". Po snídani nás vyzvedl Miyata-san a vyrazili jsme na výlet. 

K našmu překvapení se z prohlídky chrámu v nejstaršám městě v Tayomě stal celodenní výlet. Navštívili jsme toho mnohem víc. Zážitky máme úžasné a skoro se ani nedají popsat. 

Ve zmíněném chrámu jsme si mohli bouchnout do obrovského zvonu. Byli jsme na kopci, a tak se zvuk rozléhal široko daleko. Poté jsme vyrazili na vyhlídku k moři, kterou nám trochu zkazilo počasí - nebylo moc vidět do dálky. Miyata-san nám ale vše popsal a pak nás odvezl do přístavu. V tom jsme si prohlédli výcvikové lodě pro plavbu na moři a také jsme zašli do obchodu s čerstvými mořskými plody - takové divné a přitom zajímavé živé tvory jsme ještě nikde neviděli. Následovala návštěva zmíněného sushi baru, ve kterém jsme se přejedli výborným jídlem (nejen sushi). Poté jsme se vydali do jednoho "centra", kde lidé nerušeně "v boxech" relaxujou nad čtením knížek a komiksů, popíjí nápoje či hrají hry. Dali jsme si kafe a zmrzlinu a vyrazili dál na prohlídku starého hradu v Tayomě. Z toho se zachovala jen asi desetina ale i tak je na co koukat. Dalo by se říct, že jde o jedno z míst, kde se odehrávala historie Japonska - jedny z největších válek. Poté už značně unavení cestováním jsme se vydali do jednoho z nákupních center vyzkoušet masážní křesla. Už víme, co kromě vyhřívaného prkénka na WC dále pořídit do bytu. Po výborné masáži následovalo velké překvapení a to pozvání do tradičních japonských lázní. Ty jsme si opravdu užili a asi k tomu lze napsat jen to, že "se to musí zažít". Výborně jsme si tak odpočinuli před dalším tréninkem, do kterého zbývala asi už jen hodina. Vyrazili jsme proto na rychlou večeři. Neptejte se, co jsme jedli - vybrali jsme si podle obrázků a špatné to opravdu nebylo. Dalo by se říct, že všechno, co tu jíme, nám chutná i když nevíme o co jde. Skoro vždy se jedná o chutné a přitom zdravé jídlo. Znáte nějakou obdobu v ČR? Pokud pomineme saláty nevalné kvality, tak my ne. Po večeři zbývalo už jen asi 20 minut do dalšího tréninku, a tak jsme vyzvedli věci na hotelu a vyrazili směr Dojo, které bylo naštěstí blízko a díky tomu jsme pozdě nepřišli. Trénink jsem si jako vždy užili.

Asi uznáte, že náš den musel být dost náročný. K sepsání tohoto příspěvku jsme si museli "pomoct" dvěma piváky Asahi. S vědomím, co nás čeká zítra, jdeme spát (je pár minut po půlnoci) a dopřejeme si osm hodin  spánku - konečně.

PS: Ta fotka na lavičce je z prvního dne dlouhého čekání na autobus z Tokyo do Toyama - musíte uznat, že Plzeň v zemi vycházejícího slunce reprezentujeme víc než dobře.

Jsme slavní

Málem bych zapomněl na jednu důležitou věc - jsou z nás mediální hvězdy. Po příletu na letiště Narita nás u info centra, ve kterém jsme si vybírali užitečné mapy, vyrušila anglicky mluvící paní s mikrofonem. Po zpamatování se z překvapení nás čekalo ještě jedno - pár kroků za ní stál pán s velkou kamerou a druhý moderátor. Asi uhodnete, že šlo o nějaký tým, který chtěl udělat rozhovor s cizinci, kteří právě přiletěli.

Po otázkách typu "Odkud jste?" a "Jak dlouho tu budete?" se nás zeptali "Proč jste tady?". Odpověděli jsme stručně a jasně a to "Přijeli jsme studovat Aikido!". Tato odpověď se zalíbila jejímu kolegovi moderátorovi a hned, že by chtěl něco ukázat a vrhl se na Pepu. Ten ho rychle zpacifikoval, moderátor cosi zamumlal a zkusil to znovu. Zase skončil na zemi. Zase něco zamumlal a vrhl se na mě - hádejte jak skončil. Pak jsme ještě prohodili pár slov a rozloučili se. Myslím, že si pan moderátor kromě našeho rozhovoru odnesl i nějakou tu modřinu - koneckonců, řikal si o to ;)

Dva dny na nohách a bez postele

S malou odmlkou se opět hlásíme z města Takaoka, do kterého jsme přijeli pozdravit pár známých. Cesta sem byla šílená. Po příjezdu do Tokyo v poledne jsme museli čekat do půlnoci na noční autobus, který nás sem dovezl skoro až k hotelu "Seven Seven" kolem šesté ráno. Těšili, že se konečně vyspíme v rezervovaném pokoji, ale pak jsme si uvědomili, že musíme na check-in čekat do 15. hodiny. Určitě si dovedete představit, jak jsme byli nadšení po dvou dnech tahání dvou 30 kg vážících zavazadel a bez pořádného spánku i vyřízení. 

Abychom si trochu ukrátili chvíli, prohlídli jsme mapu a našli nejbližší větší park s chrámem. Cestou k němu jsme potkali velkou sochu Budhy nazývanou Daibutsu - brzy uvidíte fotky. Prohlídli jsme si chrám a našli si místo uprostřed parku - svítilo sluníčko, tak jsme to zalomili a hoďku se prospali v trávě. Do toho nám tám hrál pán na shakuhachi (flétnu), takže se nám krásně relaxovalo. Pak jsme šli nakoupit něco lehkého k obědu a rovnou do hotelu, kde jsme nás na pokoji čekalo užasné překvapení - kromě velkých postelí i vana! Měli jsme přibližně dvě hodiny na odpočinek, tak jsme je plně využili. 

Chvíli po probuzení na nás čekalo před hotelem auto. Přijela nás vyzvednout Masami-san, kterou jsme ráno úplnou náhodou potkali a domluvili se s ní, že nás odpoledne odveze za pár přáteli. Co se dělo dál a jaké máme další plány už necháme do dalšího příspěvku - nenudili jsme se a určitě se po zbytek našeho krátkého pobytu v Takaoka nudit nebudeme.

Cesta do Japonska 2013

Tak už je to tady - vracíme se zpátky do Japonska. Jsou to skoro přesně dva roky, co jsme se vrátili z navštěvy země vycházejícího slunce.

Oproti první návštěvě máme pocit, že se vracíme někam, kde už to trochu známe a víme, co nás čeká. Nejspíš právě proto už z toho nejsme tak nervózní a vyloženě se těšíme na místa, která nás posledně tak ohromila, a samozřejmě i na naše přátele, které po dlouhé době uvidíme. 

Náš plán na "Cestu do Japonska 2013" je následující. Dnes v 9:50 jsme odletěli se společností KLM z Prahy a před chvilkou přistáli v Amsterdamu. Nyní čekáme na let ve 14:50 do Narita, kam dorazíme v 9:50. Odtud se přesuneme do Tokyo. Máme v plánu opět nasbírat zkušenosti v Aikido a také se kouknout na místa, kde jsme ještě nebyli. Návrat domů máme naplánovaný na konec března, takže nás čekají skoro celé tři týdny plné zažitků...