Památka Nishio senseie

Po dnešním ranním tréninku jsme naskočili na vlak a vyrazili směr Warabi. Minato-san byl totiž tak hodný, že nám domluvil schůzku s Iwakata-sanem, který znal Nishio senseie a odveze na místo, kde odpočívá.

Měli jsme sraz ve 14 hodin na nádraží ve Warabi, kde nás nabral svým pickupem. To jsme ještě nevěděli, že pickupu Iwakata-san říká mazdě pro 7 lidí. V autě s námi jela jako dobrovod dívka z místního Dojo. Právě z toho, kde dřív cvičil Nishio sensei. Cestou jsme si povídali hodně lámanou angličtinou a japonštinou. Přes velkou jazykovou bariéru jsme se hodně pobavili a zasmáli.

Nishio sensei má krásný hrob. Zcela odlišný než jaké známe u nás. Japonci na ně nedávají fotky. Na hrobních kamenech jsou vytesané nápisy (jméno, životní motto) a občas i obrázky (viděli jsme např. auto). Nishio sensei má na náhrobním kameni vytesán znak DO (cesta). Hroby také mají malé místo, kam můžete položit věc, která symbolizuje, co měli rádi. Jeho hrob je umístěn tak, že za hezkého počasí za ním můžete vidět horu Fuji. My jsme dnes měli bohužel trochu oblačno.

Iwakata-san nám ukázal, jak správně uctít památku Nishio senseie. Dovolil nám omýt hrob, vyměnit květiny a zapálit tyčinky. Každý jsme pak měli také chviličku na to, abysme v duchu mohli pozdravit senseie. Ten měl rád pivo, a tak jsme si s ním ke konci připili. Iwakata-san nám vyprávěl o životě Nishio senseie, včetně pár zábavných historek. Pak nás zase odvezl na vlakovou zastávku ve Warabi, kde jsme se rozloučili a my mu poděkovali. Na rozloučenou jsme dostali dárečky - něco na zub, pivka, ručník a skleničky, se kterými jsme si předtím připili a dřív patřily právě Nishio sensei.

PS: Jirko, vzkaz jsme vyřídili.

Individuální trénink

Včera večer jsme byli na tréninku v Bunkyo. Drobet jsme bloudili, než jsme našli Dojo, protože ve tmě jsme špatně odhadli naší polohu. Nakonec jsme pomocí GPS ale našli správný směr a do Dojo dorazli právě včas.

V Dojo bylo ze studentů jen pár dětí a my. Už během prvních pár minut dětského tréninku z nás šíleně lilo. Všechno co dělali děti jsme dělali také - včetně her. Muselo to vypadat srandovně. Na jeho konci dorazili další dvě slečny nikdo další už ne. Bylo to úplně super, protože jsme pak (až skončil dětský trénink) měli strýčka doslova jen pro sebe a to na více jak dvě hodiny cvičení. Ukázal a vysvětlil nám spoustu dalších zajímavých věcí. Doufáme, že si to všechno budeme pamatovat.

Na dnešní trénink nepůjdeme, protože máme v plánu už něco jiného. Bohužel se nám to kryje a nelze to přesunout. Co budeme dělat na blog nenapíšeme, ale určitě vám to pak všem budeme vyprávět.

PS: Do galerie právě přidáváme kolem 370 fotografií.

Výlet do Kamakuro

Sedíme ve vlaku a míříme zpátky do Ikebukuro. Volný čas využíváme k napsání dalšího příspěvku, ve kterém popíšeme dnešní výlet poprvé mimo Tokyo.

Naším cílem bylo vyfotit jednu z největších soch budhy (Kamakura Daibutsu) pod otevřeným nebem. V osm hodin ráno jsme tedy vyrazili z Ikebukuro do města Kamakura. Jeli jsme v totálně přecpaném vlaku. Ani jsme se nemuseli držet a vůbec poprvé naživo viděli, jak zaměstanci drah tlačí lidi do vagónu. Všichni z nástupiště se prostě musí vejít. Naštěstí hned vedle nás byly holky, tak nám ani nevadilo, že jsme na sebe doslova nalepení. Po pár zastávkách se vagóny vylidnili a my mohli v klidu dojet do přestupné stanice. Čekalo nás rychlé nalezení dalšího spoje, který měl vyrazit během minuty. V tom nám pomohla jedna milá slečna, která uměla celkem dobře anglicky a také měla cestu do Kamakuro. Po vystoupení z vlaku nám ještě doporučila, kam se zajít podívat a než jsme se rozloučili, prohodili jsme ještě pár dalších vět - celkem si tu procvičíme angličtinu a už i zvládneme lehce komunikovat v japonštině.

Jakmile jsme vylezli z nádraží, začalo poprchávat a najednou všichni kolem nás měli deštníky. Byl to celkem zajímavý pohled. Měli jsme obavy, že socha Budhy bude daleko od nádraží, protože v průvodci doporučovali nastoupit na autobus a nechat se k němu dovézt. Naštěstí jsme po krátkem prostudování mapy zjistili, že je celkem blízko a to necelé dva kilometry. Vyrazili jsme tedy k němu. Začalo pršet trochu víc, ale nám to vůbec nevadilo. Dnes tu totiž bylo přes 14 stupňů.

Už poměrně z dálky jsme viděli kousek hlavy Budhy, zrychlili jsme krok a během chvilky byli v chrámu u něj. Vše jsme řádně zdokumentovali. Kousek od sochy postávali školačky a evidentně z nás byli drobet vyplesklé. Ještě víc pak byli, když jsme je poprosili, aby nás vyfotili. Z mapy jsme zjistili, že nás dělí půl kilemetru od moře a cestou můžeme vidět další chrámy. Vyrazili jsme, ale u chrámů už jsme se moc nezdržovali - těšili jsme se na moře. Jakmile jsme se otočili, tak jsme viděli, jak nám školačky mávají. 

Pláž byla jemně písčitá. Všude byly řasy a mušle. Kromě surfařů jsme viděli jsme malé děti, jak si hrají - běhají do vody a hned z ní ven. Vyhecovali jsme se a šli do toho taky. Boty hodili do batohů, vyhrnuli kalhoty a už stáli v moři, které bylo pěkně studené. Udělali jsme několik fotek a videí, které se celkem povedly i když stále poprchávalo.

Z pláže už jsme neměli moc náladu chodit po dalších chrámech. Vyrazili jsme proto zpátky na vlakovou stanici a nikde už se nezastavovali. Jakmile přijedeme do ryokanu, budeme mít tak dvě hodiny na nahrání fotek do galerie, a pak vyrazíme na trénink. 

Budha a těžká dřina na tréninku

Dnes jsme trochu  zaspali, ale to nám nevadilo, protože jsme se chtěli stavět jenom v Budo shopu a zbytek dne odpočívat před tréninkem. Ale to jsme zatím nevěděli, kde to je. Koukli jsme do mapy a v tu ránu museli výlet přeplánovat. Budo shop je totiž na druhé straně města. Hledali jsme proto místo, kde jsme ještě nebyli nebo kam nemáme v plánu během příštích dnů jít. Volba padla na park v části města Akatsuka, kde je velká černá socha budhy.

Už jako zkušení uživatelé metra jsme koupili jízdenky a vyrazili směr Akatsuka. K našemu překvapení jsme místo pěti zastávek ujeli jen dvě, všechny ostatní projeli a byli vyhozeni na konečné. V průbehu jízdy hlásili něco japonsky, ale my tomu nerozuměli. Pak jsme si uvědomili, že to nejspíš znamenalo něco jako "Nezastavujeme, máme zpoždění!" (neberte nás vážně). Museli jsme se tedy vrátit o několik stanic zpět. Povedlo se a my se dostali do Akatsuka. Je to úžasně klidná část města. Všude hraje relax muzika z repropeden na sloupech. Pokračovali jsme směrem k parku, kde měla být socha budhy. K našemu překvapení se nejednalo o park, ale o chrám, který nebyl na žádné naší mapě označen. Celý jsme jej oběhli, udělali hodně fotek - to co jsme našli jsme vážně nečekali a mile nás překvapilo. Určitě se podívejte do galerie (ale až zítra - dnes už jsme opravdu unavení).

Cestou zpátky na vlak jsme se stavěli pro jídlo (onigiri) a vyrazili směr ryokan. V něm jsme si dali hodinovou pauzu, a pak vyrazili na trénink. Ten trval 3 hodiny, z toho 45 minut byla dětská rozcvička. Už se těšíme až ji zkusíme zacvičit u nás. Následoval trénink pro dospělé. Myslíme si, že strýčkovo žáci mají docela radost z toho, že tam jsme s nima - můžou vytírat tatami s někym jiným než jsou zvyklí. Oproti ostatním jsme celkem větší a mohutnější, tak si to s náma můžou pěkně bez obav vychutnat. Na fotce si všimněte, jak jsme oproti ostatním zpocení. Jsme se strýčkem domluvení, že můžeme v průběhu tréninku fotit a natáčet. Bohužel to zatím moc nestíháme nebo zapomínáme, protože máme v hlavě strašně moc nových poznatků a informaci. Cvičení techniky probíhá v neuvěřitelném tempu. Bez řečí se procvičuje a jen co se zvednete, už jste zase na zemi.

Po tréninku jsme se stavěli v hospodě na jeden gin s tonikem - na žízeň. Ten je tu levnější než malé pivo. Potom jsme vyrazili do ryokanu, koupili cestou colu a tu pak smíchali s naší flaškou kardinála. Ta padla během hodiny. Během ní jsme stihli naplánovat zítřejší výlet do Kamakuro, ale o tom až zítra. Oyasumi nasai.

Hledání pavouka, procházka parkem Yoyogi

Velký ocelový pavouk! Toho jsme chtěli najít v části města zvané Roppongi. Navíc nám tuto čtvrť doporučil strýček - prý je to nejzajímavější místo pro mladé. 

Vstávali v půl osmé a už před osmou vyrazili. Cestou k metru jsme se zastavili pro snídani - sushi a bagetu, která byla naplněna nudlemi. To nám vystačilo až do oběda. Přesun metrem z Ikebukuro do Roppongi trval necelých 15 minut. Protože bylo hezké počasí (hřálo sluníčko a bylo to na mikinu) vrátili jsme se k Tokijské věži a okolním chrámům, abysme pořídili lepší fotky. Cestou nás zastavil pán, který si chtěl vyloženě popovídat. Kromě toho, že jsme se dozvěděli, že má rád Prahu (pravidelně do ní jezdí za obchodem), tak nám poradil i jak se nejrychleji dostat Roppongi a kam se podívat. Cestou do Roppongi jsme se zatavili v pár chrámech, které sice nebyli v plánu, ale my jim neodolali. To nás drobet zdrželo a zase jsme si zašli, ale už jsme si na dlouhé pochody celkem zvykli.

V Roppongi, přestože bylo teprve dopoledne, byla slyšet z klubů hlasitá taneční i rocková muzika. Večer to tady vážně musí žít! To ale nejspíš nezjistíme - večer jsou tréninky. Pokračovali jsme tedy dál a hledali našeho ocelového pavouka - předpokládali jsme, že bude někde v parku. Chtěli jsme ušetřit nohy a snažili se co nejvíce si zkrátit cestu. Šli jsme proto skrze velký komplex, ve kterém byla knihovna, muzeum a rozhledna. "Tomu neuvěříš!" zakříčel Pepa, který šel napřed - náš pavouk byl uprostřed toho komplexu. Udělali jsme si tedy pár fotek, a trochu zklamaní z toho, že jsme jej našli tak rychle, jsme přemýšleli, co dál. Z mapy jsme vyčetli, že je poblíž (1km) česká ambasáda, a tak jsme se k ní vydali. A vzali jsme to rovnou skrze dámskou univerzitu - jen se tak ze zvědavosti podívat, jakou mají školu.

Po chvilce jsme dorazili k naší ambasádě. Uvnitř byly letáky týkající se mimojiné i Plzně. O poschodí níž byla expozice, kterou jsme asi moc nepochopili. Náměty děl (převážně obrazů) byly vážně zvláštní a nám přišlo že i dost úchylné. Docela by nás zajímalo, co si Japonci myslí o České republice, když tohle vidí. Podepsali jsme se v návštěvní knize a vyrazili směrem do části města Shibuya, ve které se nachází velký park Yoyogi.

Už jsme měli velký hlad, a tak jsem si koupili oběd (nudle s omeletou a nějakým masem, salát s krevetou) a sladkosti (připominající buchty a koláče - po těch se tu můžeme doslova umlátit). V tomto parku se v roce 1964 konala olympiáda, takže skoro celou jeho čtvrtinu tvoří různá sportoviště. Prošli jsme si první polovinu parku, vyfotili Pepu s Japonkama a pokračovali dál do druhé části, ve které se nachází obrovský chrám. Během zitřka dáme fotky do galerie.

Z naší procházky plánované na půl dne se stala procházka na celý den. Po příchodu do ryokanu jsme si dali večeři  (polívku, nějakou rybu, krevety a salát z mořských řas) a pivo Asahi, které nám zachutnalo na včerejší večeři se strýčkem. Domluvili jsme si na dnešek lázně a tak jsme v nich postupně strávili večer. Zítra plánujeme nějaký výlet, ale ještě nevíme kam - možná vyrazíme do čtvrti Asakusa. 

PS: Kromě jedno tréninku v týdnu předchází všem tréninkům dětské tréninky - už se nemůžeme dočkat, jak od těch prcků zase dostaneme do těla.

Volný den

Další den je za náma. Dnes jsme odpočívali a na žádný výlet nešli. Ráno jsme se probudili a mysleli že je tak 8 hodin, ale ve skutečnosti bylo poledne. Místo snídaně jsme si tedy koupili oběd. Našli jsme super obchod (Lawsone Store), do kterého budeme dál chodit nakupovat. Je v něm možné sehnat jídlo za 105 yenů a do 300 yenů se dá sehnat i velký oběd, který si pak ohřejete v mikrovlnce. Po nákupu jsme se šli najíst a napsat další příspěvek do blogu.

Odpoledne jsme osobně poznali Minato-sana, který byl neuvěřitelně ochotný a přátelský. Nabídl nám dokonce i odvoz na pár míst v Tokyo. Po 17. hodině jsme vyrazili na další trénink. Tentokrát nebyl dětský, takže jsme byli ušetřeni dětské rozcvičky. Dobře jsme si zacvičili a pěkně se zpotili. Po tréninku jsme předali strýčkovi a jeho ženě dárečky, ze kterých měli radost.

Při odchodu z Dojo nám strýček nabídl, že jdou s jeho ženou a Suzuki-san do restaurace a jestli nechceme jít s nimi. Nabídku jsme přijali a šli s nimi na první pořádnou večeři do restaurace. Docela jsme se báli toho, že to bude drahé, ale Radek měl u sebe nějakou rezervu, takže jsme si řekli "no a co". Strýček nám doporučil jídlo a objednal pro nás i pivo. Mají tu speciální půlitry pro cizince (čechy). Nejdřív jsme nevěděli jak to jídlo vůbec jíst - dostali jsme japonskou omeletu, rýžii, ve které byla obalená kreveta a krabí tyčinka, k tomu všemu ještě nudle se sójovou omáčkou (s wasabi a ještě něčím) a nějaké řasy jako salát. Byla to tak velká porce, že jsme měli co dělat to všechno sníst. Povídali jsme si (v angličtině) o různých věcech a doporučili nám zajímavá místa, kam se v Tokyo podívat. Byli jsme hodně překvapení, když na nás strýček promluvil česky - umí docela hodně. Dokonce jsme se od něj dozvěděli o zajímavém místě pro mladé, ve kterém jsou moc pěkné holky - takže tam hned zítra jdeme (je to kousek od našeho plánovaného výletu). Samozřejmě jen kvůli těm zajímavostem. V průběhu celého večeřa byla sranda a výborně jsme bavili a popovídali.

Ve 22 hodin restauraci zavřeli. Šli jsme platit a zjistili, že strýček za nás všechno zaplatil. Venku jsme strýčkovi poděkovali a rozloučili se v češtině. Suzuki-san nás pak doprovodila do stanice Ikebukuro, do které měla také cestu na metro. Po rozloučení s ní jsme pokračovali rovnou do Ryokanu a v něm začali plánovat výlet, o kterém vám napíšeme zítra.

Výlet k císařskému paláci

Včerejší neděli jsme měli celou volnou a tak jsme si mohli naplánovat trochu delší výlet. V plánu bylo se pěšky dostat k císařskému paláci.

Vstávali jsme v 8 hodin. Kolem 10. hodiny dopoledne jsme vyrazili z ryokanu. Hned na začátku jsme se stavili v obchodě pro malou snídani - onigiri. Pak jsme pokračovali a v průběhu cesty pozorovali nedělní (trochu volnější) život v Tokyo. Přes den nám ulice města nepřipadají nijak zvláštní - všechno je šedé a nevýrazné. Za to večer se tu vše rozvítí a je to úplně o něčem jiném.

Cestou jsme se stavili v Yasukuni Jinja, kde se nacházela krásná malá zahrada, historické muzeum, divadelní pódium a veliké brány. Nejvíce nás zaujalo zápasiště sumo, ke kterému jsme se ale bohužel nedostali blíž. Měli jsme štěstí a dostali se tam těsně před školním výletem - nahrnulo se tam spousta dětí v uniformách (holky i v zimě nosí sukně). Po východu z hlavní brány jsme zamířili někam na oběd. Po půlhodinovém procházení okolních ulic (všechno v okolí bylo velmi drahé a malé porce) jsme  skončili v jednom bistru, kde měli poměrně velké porce a dobré ceny. Na druhou stranu jsme vůbec nevěděli, co si objednáváme - neuměli tam moc anglicky a už vůbec jim nebylo rozumět. Stejně jako v Čechách tu dostanete úplně něco jiného než byste čekali podle obrázku v menu. Ve výsledku jsme dostali misky se syrovým vajíčkem, rýží, nasekaným masem (chutnalo jako hovězí), zázvorem a drobným salátem (objed za ~400 yenů). Pití (voda, čaj) bylo zdarma, ale moc nám to nevonělo - doslova.

Už jen kousek nám chyběl k zahradám u císařského paláce. Naneštěstí těsně před v chodem začalo Pepu hodně bolet koleno. To nebylo moc dobré znamení - ještě nás čeká 14 dní cvičení a výletů. Udělali jsme si tedy přestávku a napsalali včerejší příspěvek. Po odpočinku jsme pomalu (Pepa drobet kulhal) pokračovali dál k císařským zahradám. V parku to vypadalo až na stromy podobně jako u nás v Borském parku. Lidé to tam využívají k odpočinku, sportu a procházkám. Skoro všechny parky tu jsou hlídány a na noc zavírají, takže vůbec nemáte strach z pochybných existencí.

Hned po vstupu nás uchvátil pozůstatek Edo Castle. Za ním se rozléhal velký park, včetně dalších památek. Radek to celé oběhl, nafotil a Pepa mezitím odpočíval a šetřil koleno. Pak jsme pokračovali k hradbám císařského paláce. Vše bylo dokonalé až na počasí. Zatáhlo se a neměli moc dobré podmínky k focení. K tomu všude byla spousta lidí a bylo těžké fotit tak, aby jich na fotkce bylo minimum. Před vchodem do paláce byly obrovské aleje velkých bonsají. Určitě koukněte na fotky.

Po chvilce odpočinku jsme měli v plánu projít Ginza - jedna z luxusnějších částí města. V tom jsme ale uviděli Tokyo Tower. Už unavení, jsme si řekli "Tu si dáme!". A taky že jo. Cestou k ní jsme uviděli obrovské schodiště, tak jsme si řekli "To si dáme!". Vyběhli jsme schody a nahoře na nás čekal chrám. Chvíli jsme si odpočinuli a přitom fotili. Pak jsme uviděli zvláštní dřevěný most, který nás tak zaujal, že jsme si ho taky dali! Dovedl k dalšímu chrámu, který už zrovna ale zavírali. Nedostali jsme dovnitř, a proto jsme se vrátili na naší trasu směrem k věži.

Jakmile jsme k ní dorazili, udělali jsme její fotky začali řešit, jak se vlastně dostaneme zpátky - už se nám ani nechtělo do Ginza a tak jsme hledali metro. Přitom jsme zahlédli další chrám - největší, který jsme zatím viděli. Byla už ale tma a také zavírali. Pokračovali v hledání metra s tím, že se do chrámu ještě někdy vypravíme. Když jsme pomocí GPS zkontrolovali pozici, zjistili jsme, že Ginza už je jenom 800m a na jejím okraji bylo právě naše zastávka metra. Pokračovali jsme tedy už značně unevení do ní. Díky tomu, že už byla tma, vyděli jsme její noční podobu, která je určitě zajímavější než za dne. Všude byly obchody s luxusním zbožím - samé světové značky. Cenu si dokážete asi představit. Na druhou stranu za stejné zboží byste u nás zaplatili ještě víc. Celou Ginza street jsme prošli a našli naší zastávku metra. K tomu začalo pršet a tak už nás venku nic nedrželo.

V metru jsme se konečně naučili orientovat a používat automaty na jízdenky. Teď už nám tokijské metro přijde celkem v pohodě. Po devíti hodinách na nohou jsme si konečně mohli na 22 minut sednout a nechat se vézt (cesta nás vyšla na ~160 yenů). Po 19. hodině jsme dorazili do Ikebukuro. Koupili si večeři nudle a pokračovali do ryokanu. Po příchodu jsme se najedli, pak hned psali přítelkyním a začali řešit fotky. Bylo jich přes 350 a k tomu desítky videí. Spát jsme šli až ve 2 hodiny ráno.

Honbu Dojo, observatoř

Sedíme v Kitanomaru parku, odpočíváme a volný čas využíváme k popsání našeho výletu k Honbu Dojo a observatoři.


Po prvním tréninku jsme vyrazili k Honbu Dojo, abysme si před ním udělali pár fotek. Rány padajících těl byly slyšet přes ulici daleko. Dovnitř jsme nešli, ale po straně budovy byly schody a blízko nich okna - budova má tři patra a v každém z nich se cvičilo.









Cestou zpátky jsme si usmysleli, že se ještě podíváme na mrakodrapy a pokud to půjde, tak i do a observatoře. Vyšlo nám obojí a fotky na noční Tokyo můžete vidět v galerii.

Cesta zpátky byla nekonečná, ale stálo to za to.

Cesta do Dojo, první trénink

A hned dětský! Ze zkušenosti z dětských rozcviček od strejčka jsme se toho hodně "báli". Představte si, že celou hodinu a půl se valíte po zemi, valíte sudy, běháte po čtyrech, plazíte se jak vojáci (atd.) a přitom děti běhají všude kolem, kříčí na vás japonsky a do toho ještě hrajou na babu se strýčkem... To jsme ale trochu předběhli - rádi bychom posali i dalších pár zážitků před samotným tréninkem.

Než jsme vyrazili směr Dojo, kde měl trénink začít od 09:00, museli jsme si najít a určit vhodnou cestu. Ta měla trvat přibližně 45 minut, a proto jsme si na ní dali rezervu dvě hodiny. Vstávali jsme v 06:00, vypili zelený čaj (silný tak, že se vám po každém loku vyvalí oči a zaručeně vás probere) a pomalu vyrazili. Za dne tu všechno vypadá jinak než v noci, takže jsme hned šli špatným směrem. Rychle jsme si to ale uvědomili a podle orientačních bodů (velké billboardy na vysokých budovách) jsme našli správnou cestu.

Mysleli jsme si, že to budeme mít všude daleko - Tokyo je přeci obrovské město. Proto nás hodně zarazilo, že je tu všechno strašně blízko - ulice jsou malé a všechno je "vyhnané" do výšky. Cesta nám proto trvala jen 20 minut. Měli jsme tedy čas přibližně 2 hodiny než začne trénink. Vyfotili před Dojo - škoda jen, že vstup byl z druhé strany. Šli jsme proto prozkoumat blízké okolí - porozovali jsme běžný život Japonců po ránu a také byli poprvé v obchodě, ve kterém jsme si koupili snídani a zásobu vody (1l vody tu stojí ~110 yenů).

Vrátili jsme se do Dojo půl hodiny před tréninkem. To jsme ještě nevěděli, že jsme ve špatné části budovy a že trénink začíná až po 9. hodině (to se tam teprve začínají scházet lidi). Narazili jsme na ochotného pána, který nás ale odvedl ke správnému vchodu. Všichni se nám tu snaží pomoct i přes jazykovou bariéru - anglicky tu opravdu moc nemluví. Čekali jsme tedy než přijde strýček a zdravili se se všemi kolem.

Strýček nás přijal s nadšením, otevřenou náručí a úsměvem - hned jsme se poplácali po zádech, prohodili pár vět a šli do šaten. Osprchovali se, převlíkli a šli do Dojo. Pak to začlo - dětský a náš první trénink. Po tomhle tréninku následoval pro dospělé, kdy už jsme si pořádně zacvičili Aikido. Na začátku tréninku jsme se před všemi představili a během něj i seznámili se všemi ostatními cvičícími. Po skončení jsme se hned domlivili na dalším tréninku, který bude v pondělí (zítra). Rozloučili jsme se, vyrazili do obchodu (7 eleven) pro něco k obědu a vrátili se do ryokanu.

Po obědě nás čekala cesta k Honbu Dojo. O té vám budeme ale vyprávět v dalším příspěvku. Teď nás čeká cesta k císařskému paláci - cca 10km a samozřejmě pěšky.