Pohodový den

Dneska jsme museli vstávat celkem brzo kvůli dopolednímu tréninku a cestou na něj jsme si koupili lehkou snídani - opět onigiri. Cestu do dojo jsme našli bez sebemenších problémů, protože jsme si ji pamatovali už z minulé cesty do Japonska. 

Po tréninku jsme se šli se Suzuki-san podívat na rozkvetlé sakury poblíž Ikebukuro. Hned poté jsme utíkali pro oběd a do ryokanu, kde jsme ho zhltli. Měli jsme po tréninku jen necelou hodinu a půl do schůzky s Airi-san. Ta měla dnes promoci a chtěla se nám ukázat ve svém kimonu. 

Okolo druhé hodiny u západní části stanice Ikebukuro vyběhlo několik slečen, které mířily směrem k nám. Mezi nimi byla právě Airi-san, které to opravdu moc slušelo. Posuďte sami po shlédnutí fotek. Zašli jsme společně na skok do kavárny, kde jsme si dali matcha latté. Je to výborný nápoj, který si chceme ještě několikrát dát znova, než pojedeme domů. Airi-san nás poté pozvala na svou rodinnou párty. Věděli jsme ale, že by se o nás musela starat, a tak by si párty moc neužila. Rozloučili jsme se s tím, že se rádi uvidíme zítra na tréninku. Nicméně také s tím, že vzhledem k tomu, že párty se potáhne do rána, tak se asi nestihne pořádně vyspat. Snad se ale do příští soboty ještě uvidíme.

Vyrazili jsme obhlédnout místa, kde by se dali sehnat nějaké suvenýry. Trochu nás zklamalo, že nabízí pořád to samé a žádné zvláštnosti. Po oběhnutí obrovského nákupního centra Sunshine City jsme se vydali na cestu zpět do ryokanu. Ta vedla kolem Big Camera, takže nás nenapadlo nic jiného, než zajít nechat se namasírovat v masážních křeslech. Masáž nás příjemně uvolnila a my dostali hlad. Nakoupili jsme si zatím snad největší večeři, co jsme tu měli - takoyaki, rýži s mletým masem, špagety a kousky hovězího masa na špejli. Dalo nám docela zabrat to vše do sebe nacpat. 

Hned po večeři jsme si zarezervovali domácí lázně od půl desáté večer, na které teď čekáme. Zítra nás čekáj čtyřhodinový trénink, tak si předním pořádně odpočineme.

Shibuya park

Dnešní dopoledne jsme relaxovali. Psali jsme příspěvky a koupili si výborný oběd. Protože jsme chtěli trochu nabrat síly a venku svítilo sluníčko, rozhodli jsme se vyrazit do Shibuya parku, který už dobře známe.

V parku byla spousta lidí. Aby taky ne, bylo v něm krásně - všude rozkvetlé sakury, kolem kterých běhali fotografové a modelky. Pak tu také bylo dost lidí, kteří hráli na hudební nástroje, tancovali, jezdili na bruslích. Prostě bylo co k vidění a panovala tu pohodová atmosféra. 

Měli jsme z horka žízeň a tak jsme si zašli koupit pití do automatu. Pepa to vzal podle kvantity a doslova koupil zajíce v pytli, který měl ale o 100 ml víc než ostatní nápoje. Měli jste ho vidět, když se napil. Místo zeleného čaje mu přišlo, že pije vylouhované cigarety - podle něj nejhorší pití za jeho posledních 30 let. Doslova to popsal takhle "chutná to jako když ti někdo vysype do horký vody pytel vajglů a vyvaří to.". Po ochutnání jsme mu to jen potvrdil a bylo mi ho docela i líto - netrvalo dlouho a Pepa flašku vylil a šel si do ní natočit obyčejnou vodu. 

Prošli jsme parkem až k chrámu, kde se zrovna konala svatba. Sedli jsme si na lavičku a s otevřenou pusou pozorovali - docela zážitek vidět to naživo. Poté, co svatebčané odešli, zůstalo u chrámu pár krásných dívek v kimonech. Chvilku nám trvalo, než jsme jednu z nich ulovili... teda oslovili. Uměla výborně anglicky a ráda se s náma vyfotila. Evidentně měla radost, když jsme jí dali najevo, že jí to opravdu sluší. Pak už jsme vyrazili zpátky do Ikebukuro, protože jsme si potřebovali vyzvednout vyprané věci na cvičení.

Na tréninku jsme na začátku byli jen ve čtyřech - Shishiya sensei, Suzuki-san, Pepa a já. Začali jsme proto s Toho, kterému jsme se věnovali, dokud nepřišli děti. Bylo to super - individuální výuka. Sensei nám vysvětloval své myšlenky, které už znají lidé, kteří byli na jeho posledním semináři. K tomu přidal i pár perliček - už jste někdy cvičili techniky Aikido s wakizashi? Trénink jsme si jako vždy užili. Po jeho skončení jsme pomohli senseiovi s taškou a domluvili jsme se, že v pondělí půjdeme společně na oběd a pak koupit dvě iaita. Zítra nás čeká ranní trénink a pak asi další nezapomenutelná událost, na kterou jsme už teď natěšení jak malí kluci. Jdeme proto brzy spát a přejeme všem dobrou noc.

Seminář a trénink

Ve čtvrtek jsme pořád jen cvičili. Byli jsme pozváni na seminář Arisue senseie. To se přeci nedalo odmítnou a tak jsme natěšení vyrazili v půl dvanácté dopoledne na metro. Seminář začínal v půl jedné, ale jak je tu zvykem, začalo se až kolem půl druhé. Využili jsme toho a příjemně se před cvičením protáhli. Na seminář nedorazilo moc lidí, ale i tak jsme si během následujících tří hodin výborně zacvičili. Po semináři šli všichni fotit sakury (hanami) a pak pít do hospody. My jsme se k nim ale nepřipojili, protože nás čekal další trénink se Shishiya senseiem v Bunkyo.

Dali jsme si malou svačinu a dorazili akorát na půl sedmou, kdy začal dětský trénink. Sensei jako vždy dováděl s dětma a my už se k němu pomalu přidáváme - děti se nás už tolik nebojí, takže se docela bavíme. Zacvičili jsme pár technik, mezi kterými se vždy hrajou nějaké malé hry. Na trénink pro dospělé nedorazilo moc lidí a sensei pro nás měl připravené koshi-nage. Pěkně si s námi zaházel a my se to pak snažili zacvičit společně s Johnem, který umí perfektně anglicky. Po tréninku jsme dostali vytisknute mapy, jak se dostat do pátečního a úterního dojo. To pro nás byla novinka, protože tréninky se senseiem jsou tu teď šestkrát týdne - pecka! Do konce našeho pobytu budeme každý den, který budeme v Tokyo, cvičit.

Cestou do ryokanu jsme si koupili flašku whiskey na drobnou oslavu. Vypili jsme půlku a dali si po celkových šesti hodinách cvičení oddych.

Výlet do Iwama

Na středu jsme měli naplánovaný výlet do Iwama. Ti, kteří se zajímají o Aikido, určitě zpozorní - Iwama je místo, kde žil a cvičil Ó-sensei. Přidala se k nám Airi-san, se kterou jsme měli sraz v osm ráno u metra v Ikebukuro. Během hodinové cesty se k nám také připojila Minami-san, se kterou jsme se seznámili na tréninku a následné párty ve Warabi.  Zajímavé je, že i když bydlí kousek od Iwamy, tak tu předtím nikdy nebyla. 

Ihned po vystoupení ze stanice v Iwamě jsme uviděli bustu Ó-senseie. Kolem cesty k jeho domu jsou malé pomníčky s jeho fotkami ze cvičení, meditací, apod. Po patnácti minutách chůze ze stanice jsme došli k velkému kameni, na kterém byly znaky AI-KI-DO. Pár metrů odtud se nacházela socha Ó-senseie - aiki-jinja. Byly jsme z toho úplně unešení. Najednou jsme si uvědomili, že je tu klid a slyšíme jen šumění stromů. Udělali jsme si na památku pár fotek, chvilku si odpočinuli a vyrazili k dojo, kde Ó-sensei cvičil. Měli jsme opět štěstí a potkali uchi-deshi - mladou a krásnou dívku z Holandska, která zrovna uklízela v dojo. Pozvala nás dovnitř a naše pocity se ani nedají popsat - až nám běham příjemný mráz po zádech. Uvnitř je několik velkých fotek Ó-senseie a velmi tvrdé tatami. Dozvěděli jsme se, že během každého cvičení teče kvůli tomu krev a bez modřin neodejdete. Byli jsme pozvaní na čaj, ale uchi-deshi vypadala dost unaveně a tak jsme s poděkováním odmítli, prohodili pár vět a pomalu se rozloučili.

Cestou zpět jsme zašli na oběd, na který jsme holky pozvali. Dalo nám docela práci je během placení přesvědčit, že je opravdu zveme a že nemusí nic platit. Asi to pro ně byla nezvyklá situace, ale na ty už asi musí být zvyklé, protože je do nich dostaváme každou chvíli. S plnými břichy jsme vlakem vyrazili směr Ikebukuro. Během cesty se s námi rozloučila Minami-san a my pokračovali s Airi-san, kterou jsem učil česky. Šlo jí to dobře a Pepa mezitím usnul. Docela ho překvapilo, když ho vzbudil dívčí hlas "Pepo, nespi!". Na konci už se Airi-san uměla představit a objednat si pivo. Rozloučili jsme se s ní s tím, že se snad ještě uvidíme a vyrazili jsme na první trénink se Shishiya senseiem.

První část tréninku je hodinový dětský trénink. Už nám hodně chyběla dětská rozcvička, což jsme poznali i na naší fyzičce. Poté následoval trénink pro dospělé, na kterém jsme se seznámili s Johnem, se kterým jsme si dávali výborně do těla. Sensei si nás pořád bral jako uke. Pokaždé nás s úsměvem neskutečně vykostil. Takovou rychlost, jistotu a kontrolu jsme snad ještě neviděli. Nevíme, jestli to dělal schválně, protože přeci jen jsme skoro týden cvičili někde jinde a na facebooku kolovaly fotky, nebo kvůli tomu, že ví, že máme rádi tvrdší tréninky a nevadí nám tvrdé pády. V každém případě si to ale sensei užil, protože se nustále usmíval, a my také. Z dojo jsme se po tréninku doslova odplazili. Byli jsme pozváni na večeři, ale my se sotva drželi na nohou a tak jsme s poděkováním odmítli. 

Cestou zpět do ryokanu jsme si koupili pivko, protože jsme na něj po tréninku měli obrovskou chuť. To jsme vypili skoro na hned. Nevěřili byste, ale i po jednom pivku se dá opít. Asi za to mohlo vyčerpání, kvůli kterému jsme hned padli do postele a téměř okamžitě usnuli.

Hurá na sakury!

První zcela volný den. Probudilo nás sluníčko a už od rána bylo venku okolo 20 stupňů. Vyrazili jsme proto pro snídani jen v krátkých rukávech a musíme říct, že po těch dnech, kdy pořád foukal vítr, to byla velmi příjemná změna.

Během snídaně jsme se rozhodli vyrazit do Ueno parku fotit sakury. Protože dnes nebyl v plánu žádný trénink, vyhecovali jsme se a šli pěšky. Trvalo nám přibližně dvě hodiny, než jsme se skrze klikaté uličky dostali do 9 km vzdáleného parku. Už během cesty jsme byli celí zpocení a měli úplně mokrá záda - asi byla hloupost brát si dneska sebou mikinu, bundu a notebooky.

Když už jsme se blížili do cíle, cítili jsme se dost vyprahlí. Zachránil nás blízký 7-Eleven shop, ve kterém jsme koupili piváky. Ty jsme vypili hned na kraji Ueno parku, kde jsme si odpočinuli na sluníčku u fontány. Všude okolo bylo ohromné množství lidí, kteří zde odpočívali, hráli hry, fotily sakury a prostě relaxovali. Přidali jsme se k nim a půl hodiny jen tak proseděli a pozorovali, co všechno se kolem nás děje a dost se tím bavili.

Vzhledem k tomu, že bylo teprve okolo druhé hodiny odpoledne a my byli jen asi 4 km od císařského paláce, tak další plán byl jasný - projít Ueno park a znovu navštívit císařský palác. Během procházky parkem, jsme narazili na spoustu Japonek, které si chtěli povídat a také vyfotit - byla to sranda a fakt jsme si návštěvu parku užili. Pak nás zase čekal asi hodinový přesun k císařskému paláci.

Cestou jsme zjistili, že hned vedle něj je další park, ve kterém by mělo být hodně fontán. Protože jsme zde ještě nebyli, zamířili jsme nejprve sem. U fontán jsme se příjemně ochladili a zase si trochu odpočinuli. Pak jsme vyrazili k císařskému paláci, ale ten už byl zavřený. A to bylo teprve kolem čtvrté hodiny odpoledne. Trochu zklamaní ale zároveň už dost unavení jsme vyrazili směr metro, které nás poté dopravilo zpět do Ikebukuro.

Cestou z metra do ryokanu jsme si nakoupili pořádnou večeři, na kterou jsme se po příchodu hned vrhli. Během večeření za námi přišel Minato-san a nabídl nám výborný výlet - rád by nám ukázal venkov a místo, kde žije. Úplně nadšeni z této nabídky jsme se hned dohodli na termínu a už teď se strašně moc těšíme.

Na zítřek máme naplánovaný výlet a připojí se k nám Airi-san. Kam pojedeme vám teď úmyslně neřekneme - budete koukat!

První trénink v Ikebukuro

Konečně jsme se vyspali! V posteli, resp. na futonu, a to celých 10 hodin, takže jsme si ke snídani koupili rovnou oběd - onigiri, jogurt, japonskou polévku a salát. Přecpali jsme se a to nám vydrželo až do odpoledne.

Měli jsme odpoledne úplně volné, a tak jsme po obědě v ryokanu přemýšleli co dál. Mezitím jsme se po dvou letech shledali s Minato-sanem - majitelem ryokanu. Bohužel jsme prohodili jen pár vět, protože měl plno práce. Hned ale začal plánovat nějaký společný výlet nebo trénink, takže určitě ještě bude příležitost si pořádně popovídat. Pak jsme zase přemýšleli, co dál.

Našli jsme kousek od ryokanu budo shop a protože máme v plánu koupit dva meče pro Tondu a Zuzumona, šli jsme se ze zvědavosti podívat, co mají v nabídce. Docela nás překvapilo, jak obchod vypadal - žádné sportovní centrum a místo toho spíš místo, které jako by bylo pro relax stvořené a připomínalo starou zbrojírnu - všude vystavené meče, jejich části a dokonce i brnění. Trochu to pak pokazily cenovky, po jejichž shlédnutí jsme se brzy dostali zpátky na zem. Koukali jsme po mečích a prohodili pár slov s majitelem obchodu, který uměl výborně anglicky a byl velmi ochotný. Koupili jsme černý suvenýr, na který budeme ještě deset dní čekat, a pak vyrazili směr Big Camera - velké nákupní centrum s elektronikou v Ikebukuro.

Co nás nenapadlo - vždyť tu někde taky musí mít masážní křesla. A taky že jo! Úžasný relax a Pepa dokonce začal chrápat. Pak jsme procházeli, co mají v nabídce a co prodávají - připadá nám tu všechno levnější. Pak už jsme se vrátili do ryokanu, počkali na Atsuko-san, která mi přinesla pas, a vyrazili jsme na trénink do senseiovo sky dojo.

Docela nás překvapilo, že když tu sensei není, tak na tréninky skoro nikdo nechodí - nakonec nás bylo pět. Trénink vedla Suzuki-san a tak jsme si i tak výborně zacvičili. 

Zítra máme poprvé úplně celý den volný, a protože chceme odpočívat a nabrat síly než dorazí Shishiya sensei, tak vyrazíme fotit sakury, které tu teď kvetou.

Setkání s přáteli

Celou noc jsme strávili v autobuse. Asi si dovedete představit, jak vyspalí jsme byli po přenocování v něm. Místa k sezení velká asi tak jako dětská sedačka - seděli jsme s Pepou vedle sebe a Pepovi koukalo rameno až do půlky uličky. Kolem šesté ráno jsme přijeli do Shinjuku v Tokyo. Vyrazili jsme pro snídani (onigiri) a do Kimi ryokanu, ve kterém jsme nechali své kufry. Kvůli nevyspání se jsme měli sto chutí už nikam nejít, ale vyhecovali jsme se. A dobře jsme udělali - dnešek stál opravdu za to!

Kolem 10. hodiny jsme měli schůzku s Airi-san. S tou jsme se seznámili před dvěma roky a už se nemohli dočkat, až ji zase uvidíme. Po přivítání se a prvních pár minutách ostýchání se jsme si už zase rozumněli jako tenkrát. Doprovodila nás do Warabi dojo, kde už na nás čekal Tanaka sensei, Iwakata-san a další známí. Se všemi jsme se přivítali. Udělali jsme docela chybu a to tu, že jsme náš příchod ohlásili přes Airi-san a ne přímo Iwakata-sanovi. Ten nám to dal trochu najevo, ale naštěstí je to jeden z nejvíc v pohodě lidí, které jsme poznali a tak se jen ze srandy "nafukoval" a následně nás vřele přivítal jako své hosty. 

Přišli jsme trochu se zpožděním a proto jsme nestihli začátek dětského tréninku. Po převlečení nás hned nahnali mezi děti, které se ze začátku trochu bály. Zatímco jsme se rozcvičovali, tak dorazil dorazil i Arisue sensei. Hned poté následoval trénink pro dospělé, který byl speciální - ano, máme prostě štěstí! Před pár dny to bylo osm let, co nás opustil Nishio sensei, a proto byl tento trénink věnován jeho památce. Postupně všichni, kteří byli jeho žáci, řekli pár vět o tom, jaký byl, co měl rád a na co dával důraz při učení. Každý z nich pak také ukázal techniku, která se ale běžně necvičí, a my si ji tak mohli zkusit. Během cvičení jsme poznali zase pár nových známých a díky tomu, že nás Iwakata-san pozval na další tréninky, se těšíme, až si všichni zase dáme do těla.

Po tréninku následoval hromadný přesun k hrobu Nishio senseie. Opět jsme si poslechli krátký proslov, kterému jsme ale moc nerozumněli - sem tam jsme chytli nějaké slovo ale nebylo toho moc. Následně jsme si připili na pámatku Nishio senseie a udělali společnou fotku. Oznámili nám, že jsme pozvaní na jejich párty jako hosté Iwakata-sana. Čekali jsme, že se opět půjde do nějaké restaurace. Upřímně - už jsme toho měli dost a sotva se drželi na nohou. Zase jsme se ale vyhecovali a dobře jsme udělali. Čekalo nás obrovské překvapení!

Hromadně jsme se přesunuli zpět do Warabi k nějakému domu. Šli jsme do pátého patra, což nás moc nepřekvapovalo, protože restaurace tu běžně bývají i ve vyšších patrech. Došli jsme ale k nějakým dveřím, které nebyly označené. Ani si nedovedete představit, jaké bylo překvapení, když je otevřela Atsuko-san! Těm, kterým jsme po naší minullé cestě do Japonska vyprávěli o tom, kdo nás provázel v Tokyo a s kým jsme tak výborně zapařili, se určitě vybaví, o koho jde.

Veškerá únava z nás samou radostí, že ji zase vidíme, spadla! A určitě byl náš příchod překvapením i pro ní. Doslova skákala radostí, že nás zase vidí. Přivítala nás obětím u sebe doma a pozvala dál. Odložili jsme si věci a vešli k ní do obývacího pokoje, ve kterém bylo připraveno místo pro možná 15 lidí. Všichni jsme si sedli a párty začala v plném proudu. Tolik chodů a delikátního jídla jsme s Pepou ještě nejedli. Hodně se i pilo - pivo, víno, saké a jasmínový čaj. Bylo docela zajímavé pozorovat, jak to na takové japonské párty chodí. A protože jsme byli hosté Iwakata-sana i Atsuko-san, tak jsme si doslova užívali jejich pohostinosti. Postupně během párty jsme si se všemi hezky popovídali a to i s Arisue senseiem a Tanaka senseiem.

Kolem desáté večer párty skončila a my se přesunuli zpátky do Ikebukuro, do kterého nás opět doprovodila Airi-san. Malým zpestřením bylo, že jsem někde během dne zapomněl malou tašku přes rameno, ve které jsem měl pas. Naštěstí zůstala u Atsuko-san, která dnes bude mít cestu přes Ikebukuro a tak se aspoň zase pozdravíme. 

Máme opravdu štěstí. Jsme tu skoro týden a prožíváme zážitek za zážitkem. Je strašně fajn, když si představíte, jak velká je Aikido family.

Poslední den v Takaoka

Poslední den v Takaoka a my zaspíme. Trochu nám to nabouralo plán se jít podívat do blízkého chrámu Zuiryuji. Vstávali jsme kolem 11. hod. a tak už jsme pak jen čekali, až nás autem vyzvedne Masami-san a vezme nás někam na poslední výlet.

Z ničeho nic se přiřítilo auto a v něm vysmátá Japonka. S úsměvem na rtech se nás ptala, co chceme dneska dělat - nakupovat, jíst či chodit po památkách. Ještě s plnými břichy z předchozího dne jsme se dohodli na tom, že nás odveze podívat se na pláž a blízké moře.

Cestou jsme si lámanou angličtinou a japonštinou hezky pokecali a během chvilky už jsme viděli kousek moře. V tu chvíli ale zazvonil telefon - sensei na nás čeká u restaurace a už zamluvil místo. Otočili jsme se skoro na místě a hned vyrazili za senseiem . Takhle rychlou jízdu jsme v Japonsku ještě nezažili - všichni se tu děsně loudají.

Po příchodu do restaurace nás sensei přivítal s velkým úsměvem a zároveň nám z legrace vynadal, kde jsme tak dlouho, že musíme mít hlad. Podle obrázků jsme si objednali jídlo (soba, tempura a nějaké maso) a senseiem i Masami-san si z nás dělali srandu, jak jíme a snažíme se je napodobovat. Po výborném obědě jsme měli co dělat, abychom se odvalili od stolu. Najednou ze senseie vypadlo "Pojďme si dát ještě takoyaki!". Dalo nám práci ho přesvědčit, že už jsme opravdu plní. Nechápeme, jak japonci můžou pořád jíst. Všichni tu říkají, že jí často a malé porce. Blbost - ty porce jsou velké tak, jako nedělní obědy u nás doma. Možná to bude tim, že jídlo v Japonsku je většinou opravdu zdravé, a tak tělo nemá problém s tím ho strávit tak, jako je tomu právě u nás doma - jídlo typu vepřo knedlo zelo s pivem si tu nikde nedáte.

Čekal nás rychlý přesun do Dojo, kde už čekalo pár studentů senseie. Přivítali nás a my se začli pomalu rozcvičovat. Po chvilce dorazil sensei a opět přinesl Pepovi ostrý meč - shinken. Trénink začal se zbraněmi a sensei stále zdůrazňoval, jaký je rozdíl mezi cvičení Toho a Aikido se zbraněmi - o to se s Vámi podělime, až přijedeme. I když jsme se moc nezapotili, tak cvičení bylo dost náročné - hlavně na hlavu. Po hodině byla přestávka - dali jsme si kafe a prohodili pár slov se senseiem . Je s ním dost velká sranda, i když si z nás pořád utahuje. Následoval trénink AIkido taijitsu. Během toho už jsme se zapotili a další hodina a půl utekla jako voda.

Následovalo společné focení a všimněte si, že mě ze srandy postavili mimo tatami - prý abych moc nevyčníval. Je fakt, že tu s Pepou vypadáme jako obři. Pak jsme se převlékli, sbalili věci a vyrazili ven, kde už nás čekalo rozloučení se senseiem. Myslíme si, že byl asi rád, že jsme přijeli - koneckonců kvůli nám cvičil každý den, přidal i jeden speciální trénink a výborně se o nás staral. Mysleli jsme, že už nás čeká jen přesun na hotel a cesta do Tokya. To jsme se ale mýlili.

Po tréninku nás Miyata-san a Masami-san pozvali a odvezli do restaurace na toriyaki - opečené kuře. To se zde servíruje doslova po (malých) částech, které byly opečené na ohni a napíchané na špejli. Postupně nám Miyata-san obědnal kuřecí střeva, játra, maso a také vepřový jazyk. Aby toho nebylo málo tak ještě i salát, hranolky, a spoustu dalšího - dokonce nás i pozval na pivo! Byla to příjemná večeře, během které nám přišlo, že padly jazykové bariéry a výborně jsme se bavili. Pak už nás čekala asi nejsmutnější část našeho pobytu v Takaoka - rozloučení.

Vyšli jsme z restaurace a živě si povídali až k zaparkovaným autům, která byla vzdálena asi 10 minut pěšky. Po příchodu k nim jsme všichni už věděli, že se musíme rozloučit. Poděkovali jsme Masami-san za všechno, co pro nás udělala a rozloučili jsme se s ní s obětím. Miyata-san nás ještě odvezl k nedalekému hotelu, u kterého jsme se s ním rozloučili a také mu poděkovali. Naučil nás pár frází z japonštiny, tak když jsme je teď na něj vybalili, příjemně jsme ho zaskočili. Slíbíli jsme si, že se brzy uvidíme na seminářích - ve Francii a nebo u nás doma v Hořicích. Už teď se na to těšíme.

Na hotelu už nás čekalo jen sbalit poslední věci. Dali jsme sprchu a pomalu vyrazili na autobus do Tokyo. Trochu jsme na autobusovém nadraží zmatkovali, protože všechno se tu děje děsně rychle a nikde neni ani jedno anglické slůvko či označení. Naštěstí asi po 30 minutách přijel náš autobus a my jsme nastoupili. Oddechli jsme si a věděli, že nás čeká 7 a půl hodinová cesta. S vědomím, že se moc nevyspíme, jsme se snažili usnout, co nejdřív. Potřebujeme nabrat síly, protože zítra nás čeká další náročný den.