Výlet do Iwama

Na středu jsme měli naplánovaný výlet do Iwama. Ti, kteří se zajímají o Aikido, určitě zpozorní - Iwama je místo, kde žil a cvičil Ó-sensei. Přidala se k nám Airi-san, se kterou jsme měli sraz v osm ráno u metra v Ikebukuro. Během hodinové cesty se k nám také připojila Minami-san, se kterou jsme se seznámili na tréninku a následné párty ve Warabi.  Zajímavé je, že i když bydlí kousek od Iwamy, tak tu předtím nikdy nebyla. 

Ihned po vystoupení ze stanice v Iwamě jsme uviděli bustu Ó-senseie. Kolem cesty k jeho domu jsou malé pomníčky s jeho fotkami ze cvičení, meditací, apod. Po patnácti minutách chůze ze stanice jsme došli k velkému kameni, na kterém byly znaky AI-KI-DO. Pár metrů odtud se nacházela socha Ó-senseie - aiki-jinja. Byly jsme z toho úplně unešení. Najednou jsme si uvědomili, že je tu klid a slyšíme jen šumění stromů. Udělali jsme si na památku pár fotek, chvilku si odpočinuli a vyrazili k dojo, kde Ó-sensei cvičil. Měli jsme opět štěstí a potkali uchi-deshi - mladou a krásnou dívku z Holandska, která zrovna uklízela v dojo. Pozvala nás dovnitř a naše pocity se ani nedají popsat - až nám běham příjemný mráz po zádech. Uvnitř je několik velkých fotek Ó-senseie a velmi tvrdé tatami. Dozvěděli jsme se, že během každého cvičení teče kvůli tomu krev a bez modřin neodejdete. Byli jsme pozvaní na čaj, ale uchi-deshi vypadala dost unaveně a tak jsme s poděkováním odmítli, prohodili pár vět a pomalu se rozloučili.

Cestou zpět jsme zašli na oběd, na který jsme holky pozvali. Dalo nám docela práci je během placení přesvědčit, že je opravdu zveme a že nemusí nic platit. Asi to pro ně byla nezvyklá situace, ale na ty už asi musí být zvyklé, protože je do nich dostaváme každou chvíli. S plnými břichy jsme vlakem vyrazili směr Ikebukuro. Během cesty se s námi rozloučila Minami-san a my pokračovali s Airi-san, kterou jsem učil česky. Šlo jí to dobře a Pepa mezitím usnul. Docela ho překvapilo, když ho vzbudil dívčí hlas "Pepo, nespi!". Na konci už se Airi-san uměla představit a objednat si pivo. Rozloučili jsme se s ní s tím, že se snad ještě uvidíme a vyrazili jsme na první trénink se Shishiya senseiem.

První část tréninku je hodinový dětský trénink. Už nám hodně chyběla dětská rozcvička, což jsme poznali i na naší fyzičce. Poté následoval trénink pro dospělé, na kterém jsme se seznámili s Johnem, se kterým jsme si dávali výborně do těla. Sensei si nás pořád bral jako uke. Pokaždé nás s úsměvem neskutečně vykostil. Takovou rychlost, jistotu a kontrolu jsme snad ještě neviděli. Nevíme, jestli to dělal schválně, protože přeci jen jsme skoro týden cvičili někde jinde a na facebooku kolovaly fotky, nebo kvůli tomu, že ví, že máme rádi tvrdší tréninky a nevadí nám tvrdé pády. V každém případě si to ale sensei užil, protože se nustále usmíval, a my také. Z dojo jsme se po tréninku doslova odplazili. Byli jsme pozváni na večeři, ale my se sotva drželi na nohou a tak jsme s poděkováním odmítli. 

Cestou zpět do ryokanu jsme si koupili pivko, protože jsme na něj po tréninku měli obrovskou chuť. To jsme vypili skoro na hned. Nevěřili byste, ale i po jednom pivku se dá opít. Asi za to mohlo vyčerpání, kvůli kterému jsme hned padli do postele a téměř okamžitě usnuli.