Poslední den v Takaoka

Poslední den v Takaoka a my zaspíme. Trochu nám to nabouralo plán se jít podívat do blízkého chrámu Zuiryuji. Vstávali jsme kolem 11. hod. a tak už jsme pak jen čekali, až nás autem vyzvedne Masami-san a vezme nás někam na poslední výlet.

Z ničeho nic se přiřítilo auto a v něm vysmátá Japonka. S úsměvem na rtech se nás ptala, co chceme dneska dělat - nakupovat, jíst či chodit po památkách. Ještě s plnými břichy z předchozího dne jsme se dohodli na tom, že nás odveze podívat se na pláž a blízké moře.

Cestou jsme si lámanou angličtinou a japonštinou hezky pokecali a během chvilky už jsme viděli kousek moře. V tu chvíli ale zazvonil telefon - sensei na nás čeká u restaurace a už zamluvil místo. Otočili jsme se skoro na místě a hned vyrazili za senseiem . Takhle rychlou jízdu jsme v Japonsku ještě nezažili - všichni se tu děsně loudají.

Po příchodu do restaurace nás sensei přivítal s velkým úsměvem a zároveň nám z legrace vynadal, kde jsme tak dlouho, že musíme mít hlad. Podle obrázků jsme si objednali jídlo (soba, tempura a nějaké maso) a senseiem i Masami-san si z nás dělali srandu, jak jíme a snažíme se je napodobovat. Po výborném obědě jsme měli co dělat, abychom se odvalili od stolu. Najednou ze senseie vypadlo "Pojďme si dát ještě takoyaki!". Dalo nám práci ho přesvědčit, že už jsme opravdu plní. Nechápeme, jak japonci můžou pořád jíst. Všichni tu říkají, že jí často a malé porce. Blbost - ty porce jsou velké tak, jako nedělní obědy u nás doma. Možná to bude tim, že jídlo v Japonsku je většinou opravdu zdravé, a tak tělo nemá problém s tím ho strávit tak, jako je tomu právě u nás doma - jídlo typu vepřo knedlo zelo s pivem si tu nikde nedáte.

Čekal nás rychlý přesun do Dojo, kde už čekalo pár studentů senseie. Přivítali nás a my se začli pomalu rozcvičovat. Po chvilce dorazil sensei a opět přinesl Pepovi ostrý meč - shinken. Trénink začal se zbraněmi a sensei stále zdůrazňoval, jaký je rozdíl mezi cvičení Toho a Aikido se zbraněmi - o to se s Vámi podělime, až přijedeme. I když jsme se moc nezapotili, tak cvičení bylo dost náročné - hlavně na hlavu. Po hodině byla přestávka - dali jsme si kafe a prohodili pár slov se senseiem . Je s ním dost velká sranda, i když si z nás pořád utahuje. Následoval trénink AIkido taijitsu. Během toho už jsme se zapotili a další hodina a půl utekla jako voda.

Následovalo společné focení a všimněte si, že mě ze srandy postavili mimo tatami - prý abych moc nevyčníval. Je fakt, že tu s Pepou vypadáme jako obři. Pak jsme se převlékli, sbalili věci a vyrazili ven, kde už nás čekalo rozloučení se senseiem. Myslíme si, že byl asi rád, že jsme přijeli - koneckonců kvůli nám cvičil každý den, přidal i jeden speciální trénink a výborně se o nás staral. Mysleli jsme, že už nás čeká jen přesun na hotel a cesta do Tokya. To jsme se ale mýlili.

Po tréninku nás Miyata-san a Masami-san pozvali a odvezli do restaurace na toriyaki - opečené kuře. To se zde servíruje doslova po (malých) částech, které byly opečené na ohni a napíchané na špejli. Postupně nám Miyata-san obědnal kuřecí střeva, játra, maso a také vepřový jazyk. Aby toho nebylo málo tak ještě i salát, hranolky, a spoustu dalšího - dokonce nás i pozval na pivo! Byla to příjemná večeře, během které nám přišlo, že padly jazykové bariéry a výborně jsme se bavili. Pak už nás čekala asi nejsmutnější část našeho pobytu v Takaoka - rozloučení.

Vyšli jsme z restaurace a živě si povídali až k zaparkovaným autům, která byla vzdálena asi 10 minut pěšky. Po příchodu k nim jsme všichni už věděli, že se musíme rozloučit. Poděkovali jsme Masami-san za všechno, co pro nás udělala a rozloučili jsme se s ní s obětím. Miyata-san nás ještě odvezl k nedalekému hotelu, u kterého jsme se s ním rozloučili a také mu poděkovali. Naučil nás pár frází z japonštiny, tak když jsme je teď na něj vybalili, příjemně jsme ho zaskočili. Slíbíli jsme si, že se brzy uvidíme na seminářích - ve Francii a nebo u nás doma v Hořicích. Už teď se na to těšíme.

Na hotelu už nás čekalo jen sbalit poslední věci. Dali jsme sprchu a pomalu vyrazili na autobus do Tokyo. Trochu jsme na autobusovém nadraží zmatkovali, protože všechno se tu děje děsně rychle a nikde neni ani jedno anglické slůvko či označení. Naštěstí asi po 30 minutách přijel náš autobus a my jsme nastoupili. Oddechli jsme si a věděli, že nás čeká 7 a půl hodinová cesta. S vědomím, že se moc nevyspíme, jsme se snažili usnout, co nejdřív. Potřebujeme nabrat síly, protože zítra nás čeká další náročný den.