Poslední den v Tokyo

Během včerejší večerní hanami párty s Airi-san jsem se dohodli, že dnešní dopoledne strávíme společně. Sešli jsme se proto o půl desáté v Ikebukuro a vyrazili na snídaní a kafe. Docela jsme se pobavili, když Airi-san vyndala z tašky učebnici češtiny. Umí už dost dobře pár jednoduchých vět, takže se už těšíme, až si s námi někdy v Čechách objedná pivo.

Po snídani jsme vyrazili udělat pár fotek do místního herního centra. To je místo, kam se chodí mladí lidé vyblbnout. Není to ale žádná špinavá herna jako u nás. Poté jsme vyrazili do Starbucks na matcha latté, které nám tu opravdu zachutnalo. Během jeho popíjení z Airi-san vypadlo, že už možná tohle léto přiletí do Čech. Byli jsme z toho nadšení. I když jsme ještě neměli moc velký hlad, tak kvůli tomu, že Airi-san musela odpoledne jít do práce, vyrazili jsme po chvíli do sushi baru. Jako vždy jsme si sushi vychutnali a po chvíli vyrazili doprovodit Airi-san na metro. Ještě jsme se však neloučili, protože to nás čeká až zítra těsně před odjezdem z Ikebukuro.

Měli jsme volné odpoledne, tak jsme jej využili k nakupování suvenýrů a dobrot. Než projdete nákupní centrum Sunshine-city, tak to chvilku zabere. Do ryokanu jsme se proto dostali asi hodinu před tím, než jsme měli vyrazit na trénink. Chvilku jsme si odpočinuli, naházeli věci na cvičení do báglů a pomalu se vydali na cestu. 

Chvíli po našem příchodu do dojo dorazil i Shishiya sensei. Vzhledem k tomu, že děti dorazily později, mohl se sensei po rozcvičce věnovat jenom nám - pecka! Pokud by vás zajímalo, jak vypadá rozcvička "bez dětí", tak si v dojo zkuste 25 minut běhat dokola v rychlém tempu a poté si dát 15 minut posilovačku. Jsme dost rádi, že naše fyzička se za ty necelé tři týdny značně zlepšíla. Hned po příjezdu do Japonska bychom totiž během této rozcvičky asi vyplivnuli plíce. Měli jsme na senseie připraveno několik otázek, týkající se praktických ukázek ve stylu "co dělat, kdyby ... ?". Odpovědi byly dost názorné a jedním slovem je lze popsat jako nářez.

Vzhledem k tomu, že šlo o poslední trénink, čekala nás po jeho skončení párty na rozloučenou. Sensei nás pozval s pár lidmi do shabu shabu restaurace, ve které jsme si sami připravovali maso a vypili pár piv. Krásný poslední večer. Kolem jedenácté hodiny jsme se rozloučili a vyrazili na poslední cestu směr ryokan. Během té jsme si koupili piváky, které tu teď dopíjíme. Zítra vstáváme brzy, protože už kolem osmé musíme být na cestě z Ikebukuro do Narita, takže bychom to měli už zalomit. Docela nás mrzí, že se už musíme vrátit zpátky do Čech. Klidně bychom tu ještě pár týdnů zůstali. Kvůli únavě ale asi hodně rychle usneme.

Dva dny na venkově

Na středeční 15. hodinu jsme byli domluveni s Minato-sanem, že nás vezme autem na venkov k němu domů. Cesta z Kimi ryokanu trvala asi hodinu a půl. Během cesty jsme blbnuli s jeho čtyřletým synkem. Těsně před vesnicí, kde Minato-san žije, jsme se zastavili v tradičních japonských lázních. Byly o dost menší než ty ve městě, ale zase jsme měli krásný výhled do přírody - všude samý kopec. Měli jsme sebou foťák, a tak ještě než vystavíme fotky, budeme je muset zcenzurovat. 

Po úžasném relaxu v lázních jsme dorazili k domu Minato-sana, kde nás přivítala jeho žena Nami-san držící v náručí dalšího dvouletého synka. Společně jsme vyrazili na večeři do restaurace určené pro rodiny s dětmi - máte uzavřenou místnost 3x3 metry jen pro sebe a sem tam přijde číšnice. Asi si dovedete představit, že díky prckům jsme se vůbec nenudili. Vyzkoušeli jsme spoustu druhů jídla, které jsme mezi sebou sdíleli a každý si po malých porcích nabíral k sobě do mističky. Popíjeli jsme pivo a saké, takže jsme si docela dobře pokecali a i se poznali trochu blíž. Japonci si vás moc často k tělu nepustí a tak to pro nás bylo super - na konci jsme si připadali jako staří známí.

S nacpanými břichy jsme se přesunuli zpět k Minato-sanovi domů. Děti to po chvilce zalomily a začala párty pro dospělé. Během večera jsme se výborně bavili. Ve třech padla flaška šampaňského, několik flašek saké, po třech pivech už jsme je radši nepočítali. Okolo jedné hodině ráno jsme se odpotáceli do postelí.

Druhý den ráno na nás čekala snídaně, kterou pro nás připravila Nami-san. Byla to taková porce, že jsme měli co dělat, abychom to snědli. Hned po snídani nás Minato-san vzal po jednom na vyjížďku do okolní přírody ve velkém stylu na motorce. Nadherný pocit i zážitek.

V poledne jsme všichni vyrazili na prohlídku do továrny na saké, která patří jednomu známému Minato-sana. Dali jsme si výbornou saké zmrzlinu s 1% alkoholu a vyrazili do soba restaurace. Měli jsme ještě dost ze snídaně, a tak jsme si objednali menší porci, která by ale i tak nasytila dva lidi. Po obědě jsme si dali relax u šálku čaje chvilku odpočívali a povídali si o tom, jak je teď v Čechách pěkná kosa a my se tu sluníme na sluníčku a máme přes 20 stupňů.

Mysleli jsme, že po obědě už porazíme na vlak, ale Minato-san měl pro nás připravené ještě jedno překvapení - prohlídku nejstaršího domu v prefektuře Saitama, který pochází ještě z Edo periody. Hádáte správně - v tomhle domě opravdu žili samurajové. Celý dům je zrestaurován a uvnitř to vypadá jako v nějakém filmu. K tomu hraje potichu příjemná muzika. Po prohlídce jsme poseděli vevnitř u ohně, na grilu připravili pár sladkostí z rýže a popili čaj. Po ujištění se, že už jsme řádně vyuzení, jsme vyrazili směr vlakové nádraží. Rozloučili jsme se a plni zážitků to hned zalomili. Zdřímli jsme si asi hodinu a probudili se na konečné v Ikebukuro.

Okolo šesté jsme vyrazili na trénink do Bunkyo. Jako vždy jsme se málem zničili už během dětské rozcvičky, která je zase trochu zpestřená pár cviky. Pro děti je to zábava a hra. Pro dospělé je to pěkná dřina. Doufáme, že už se těšíte, až si ji užijeme společně na tréninku v Čechách. Během tréninku pro dospělé nám Shishiya sensei zase ukázal pár secret technik. Vzhledem k tomu, že při cvičení se tu skoro vůbec nekecá, odcházeli jsme z dojo značně unavení. Den přitom pro nás ale ještě vůbec nekončil - v půl desáté večer jsme měli schůzku v Ikebukuro s Airi-san, se kterou jsme vyrazili do blízkého parku vypít pár piv.

Zbytek večera jsme se úžasně bavili a letmo poznali pár dalších lidí. Ti stejně jako my relaxovali s piváky v ruce pod sakurami, ze kterých na nás padaly lístečky. Spát jsme šli kolem druhé hodiny ranní s vidinou toho, že nás čeká poslední den v Tokyo, který si chceme také pořádně užít.

PS: Schválně se pak podívejte do galerie, čím jsme jeli na oběd! 

Císařský palác

Středeční den jsme kromě večerního tréninku v plánu nic neměli. Během obědvaní v ryokanu jsme přemýšleli, kam vyrazit, a protože nás před pár dny mrzelo, že jsme se nedostali do císařského paláce, tak jsme se rozhodli vydat se právě tam.

Bylo krásné počasí, které nám přálo dělat hezké fotky. Uprostřed zahrad kolem císařského paláce je rozlehlá travnatá plocha, kde odpočívala spousta lidí. Přidali jsme se k nim a na půl hoďky to zalomili. Všude okolo byly rozkvetlé sakury a i poměrně klid. Po probuzení jsme se ještě chvíli procházeli parkem a snažili se všechno zachytit. Určitě se podívejte do galerie.

Do ryokanu jsme se vrátili poměrně brzy. Dali jsme si zelený čaj, nějaké sladkosti a jen tak klábosili a poslouchali muziku, která tu potichu všude hraje. Prostě odpočinek jak má být. 

Dnešní trénink byl poměrně zvláštní, protože Shishiya sensei dnes nemohl přijít na jeho začátek. Bylo proto "volné cvičení", během kterého se místní studenti připravovali na zkoušky a my jim pomáhali. Docela jsme se i zapotili a z na konec dorazil i sensei. Po shlédnutí, jak cvičíme, měl jako vždy pár dobrých rad a připomínek. Z tréninku jsme proto opět odcházeli s tím, že známe zase "pár dalších vychytávek".

Nakupování mečů se senseiem

Jedním z našich cílů zde bylo kromě studování Aikido i koupit dva cvičné meče (iaito) pro naše přátele. Zeptali jsme se Shishiya senseie, zda by nám s jejich výběrem mohl pomoct. Souhlasil a úplně nás překvapil tím, když nám dokonce nabídl, že nás nabere u ryokanu, vyrazíme pro iaita a pak zajdeme na oběd. Byli jsme domluveni na pondělní 12. hodinu a už od rána jsme se nemohli dočkat.

Za deset minut dvanáct jsme šli čekat před ryokan. Během chvíle přijelo velké černé auto a z něj vystoupil pán v elegantním obleku a s úsměvem a tváři - sensei. Pozdravili jsme se a vyrazili směr Sakuraya shop. Celou cestu jsme prokecali. Zaparkovali jsme kousek od obchodu. V něm nás přivítal starší pán, který uměl perfektně anglicky. Ochotně nám s komentářem ukázal všechny meče. Bohužel jsme se dozvěděli, že sestavit meč jen tak lehce nepůjde. Byli jsme asi dost naivní, když jsme si mysleli, že nám je sestaví na počkání. Nakonec se nám podařilo vybrat dva hodně pěkné meče, ze kterých snad jejich budoucí majitelé budou mít radost. Sensei nám po pár testovacích secích řekl ke každému meči svůj názor - vybrali jsme prý výborné meče. Trochu se obáváme toho, zda na letišti nebudou problémy - asi budeme muset zaplatit nějaké poplatky. Už v obchodě nás na to ale upozornili a kvůli tomu nám dali nemalou slevu. Určitě mělo svou váhu to, že nás doprovázel sensei, který se s majitelem obchodu osobně znal.

Celkem nám vybírání mečů trvalo něco málo přes hodinu a docela jsme vyhládli. Sensei nás pozval do soba restaurace, kde jsme si dali výborné jídlo, které nám kuchař připravoval přímo před nosem. Byla to super show. Po obědě nás sensei zavedl do jedné ulice poblíž císařského paláce. Všude kvetly sakury a my si připadali jako v tunelu - sakury byly všude. Asi nemá cenu povídat víc - koukněte se na fotky. Zbývala už jen asi hodina a půl do tréninku, a tak nás sensei odvezl zpátky k ryokanu, u kterého jsme se na chvíli rozloučili. Je to docela luxus, když si uvědomíte, že se o vás skoro celý den staral sám sensei. 

 

Dorazili jsme do dojo akorát na čas. Trénink začal hned, jak jsme se převlékli, a jeho tématem bylo Toho a senseiovo nové myšlenky. Nebylo nás mnoho, a tak šlo skoro o individuální trénink. Po docvičení jsme všichni zašli na večeři do soba restaurace, kam nás pozvala Suzuki-san. Celou dobu jsme se senseiem mluvili o jeho myšlenkách a filozofii, která je velmi důležitá a je dost těžké ji pochopit. Skoro se nám chce říct, že se nám otevřely oči a  "kam se na to hrabe několikadenní seminář". Celý pobyt zde je prostě nářez a úžasná nalejvárna nových informací. Odhadujeme, že budeme zase minimálně rok vstřebávat to, co nás sensei naučil. 

Po večeři jsme se se všemi rozloučili a cestou do ryokanu se s Pepou rozhodli, že si koupíme opět flašku whiskey. V ryokanu jsme nechali batohy a vyrazili trochu rozvířit noční uličky v Ikebukuro.

Trénink ve Warabi

Neni nic lepšího než se hned po ránu protáhnout při tréninku. Na druhou stranu neni nic horšího než když musíte po ponocování v lázních brzy ráno vstávat. Dnešní plán byl jasný - vyrazit do Warabi dojo, ve kterém dříve cvičil Nishio sensei, a dát si do těla.

Protože nám chvíli trvalo než jsme se vyhrabali z postelí, tak jsme si museli dát za chůze rychlou a lehkou snídani. Cesta vlakem trvala přibližně půl hodiny, ale byla to docela otrava, protože byl dost narvaný. Čtvrthodinovou cestu pěšky do dojo jsme si ukrátili podivováním se tomu, že těm holkám v minisukních všude kolem není zima.

Do dojo jsme dorazili akorát na čas. Rychle jsme se převlékli a hned šli cvičit - byla volná hodina Toho. Během té si každý cvičil katy podle své libosti. Poté následovalo půlhodinové společné cvičení, které vedl Iwakata-san. Z ničeho nic se najednou ozval dětský křik a do dojo se přiřítilo asi 30 dětí. Během chvilky začal dětský trénink a cvičilo se dokonce i se zbraněmi. Po docvičení jsme dětem předali kilový pytel bonbónů a ani ne po dvou minutách začal trénink pro dospělé. Ten by normálně vedl Tanaka sensei nebo Arisue sensei, ale vzhledem k tomu, že včera odjel na seminář do Dánska, tak ho vedl Iwakata-san. Docela nás mrzelo, že si s náma nemůže zacvičit, ale i tak jsme si cvičení bezvadně užili. Iwakata-san si několikrát vzal Pepu jako ukeho, a když zjistil, že Pepa je "házecí typ", tak předvedl docela show. Po super tréninku nám Iwakata-san řekl, že byl lehce nervózní. To jsme ale vůbec nepoznali - je to výborný učitel a naučil nás spoustu nových věcí a také upozornil na spoustu skoro nepostřehnutelných detailů. Dali jsme mu jako malý dárek dvě Plzně, ze kterých mu úplně svítili oči radostí, rozloučili se a šli vyždímat kimona do šaten.

Před dojo na nás už čekalo pár lidí, kteří nás vzali do miniaturní čínské restaurace. Skoro to vypadalo, jako soukromá oddílová restaurace pro VIP hosty - přeháníme, ale takový byl náš první dojem. Zalezli do "salónku" a spořádali několi chodů a piv. Během obědvání jsme si výborně popovídali a dozvěděli se, že oběd sponzoroval Iwakata-san, který se ale nemohl zúčastnit. Už jsme vymysleli způsob, jak mu poděkovat i když už se asi tenhle týden neuvidíme - určitě ho dost překvapíme. Úplně nás zaskočili tím, když nám po obědu dali nádherné dárky - to budete koukat, až přijedeme!! Poděkovali jsme a pomalu se rozloučili.

Po příjezdu do Ikebukuro jsme v ryokanu na chvíli vytuhli. Ono čtyři hodiny tréninku udělá své. Začínáme být pomalu unavení z každodenních tréninků. Večer už máme v plánu jen odpočívat a možná koukneme na nějaký film. Myslím ale, že oba usneme dřív než skončí.