Vzhledem k množícím se podnětům typu "Už jsi napsal něco na blog?!" a "To máme za tebe dělat všechno?" jsem usoudil, že je na čase přispět svou troškou do mlýna a napsat taky pár řádek. Vezmu to trochu víc obšírně, tak snad to nebude nuda.
Cesta
I když se na tuto cestu čekalo kvůli covidovým opatřením velmi dlouho, celá akce byla uplácaná velmi rychle, zejména díky naspeedovanému Pepanovi, který měl už od září preventivně zabaleno, při prvních známkách uvolňování restrikcí měl detailně rozepsaný itinerář cest mezi letištěm, hotelem a dojo, a od října už nemohl dospat.
Letenky tentokrát byly výrazně dražší, mimojiné také proto, že trasa letu nemůže vést přes Rusko a létá se tedy spodem přes Turecko, Azerbajdžán, Čínu a Mongolsko. Příjemnou stránkou věci bylo, že polské aerolinky LOT nás nechaly upgradovat letenky do premium economy za zanedbatelný poplatek, a tak jsme si celou cestu z Varšavy do Tokia mohli příjemně lebedit v přední řadě, kterou jsme měli pro sebe, na širokých sedačkách, s obrovským prostorem na nohy před sebou a výborným jídlem inspirovaným Japonskem během letu. Já prospal z 11-hodinového letu víc než polovinu, což považuju za úspěch a promítlo se to i do tělesného stavu po přistání.
Kontrasty
Hned po přistání nešlo nezaregistrovat obligátní roušky, kterým jsme my v Evropě už tak nějak odvykli. V Japonsku naopak byly poměrně běžné už před Covidem a tak si místní nejspíš lépe zvykali. Obava z nákazy je tu cítit na každém kroku, narozdíl od nás neplatí, že by covid už prodělala většina lidí.
Jinak je tu vše při starém dobrém pořádku. Pořád mě dokáže fascinovat ten kontrast mezi mnohatisíciletou tradicí na jedné straně a ultramoderní architekturou a technologií na straně druhé. Při úterní procházce kolem hradu Edo vybudovaném v 15. století (a dodnes užívaném) se stačilo otočit o 180 stupňů a náhle se středověké prostředí změnilo na hi-tech blend posledního desetiletí. Místní nám to neustále zmiňovali a svým způsobem jako by se za to omlouvali. Očividně není tento mix každému po chuti. Letmo jsem si vzpomněl na výstavbu budovy národní banky v Ústí nad Labem vedle gotického kostela Nanebevzetí nebo na nevoli Pařížanů ke stavbě Eiffelovy věže.
 |
| Edo castle |
|
|
 |
Otočka 180 stupňů
|
Oázy
Ať už tak nebo tak, ona četná tradiční místa v Tokiu působí jako oázy neskutečného klidu v jinak rušné bezmála 40-milionové aglomeraci. Jako příklad můžu použít včerejší výlet k chrámu Gokokuji. Jedete zalidněným metrem a po vystoupení se necháte vést davem k výlezu z podzemí. Vyšlapete schody k dennímu světlu a ocitnete se na poměrně frekventované ulici se spoustou lidí a aut. Otočka na místě o 180 a stojí před vámi majestátní brána s obvyklou členitou střechou, střežící vstup do chrámu. Deset kroků vpřed skrz bránu a jako by se za vámi vnější svět zavřel. Dál už panuje jen neskutečný klid a ticho. Jen v dáli vnímáte šum města a samozřejmě všudypřítomné krákání havranů. Je tu málo lidí, spočítal bych je na prstech rukou. Všichni se pohybují pomalu po dlážděných chodníčcích. Nikdo nesejde mimo, i když volného prostoru je všude dost. Nikdo nemluví. Na volném prostranství jsou lavičky, dřevěné ochozy a stromy, kde se člověk může posadit, zavřít oči, nechat myšlenky plynout a prostě jen tak "nebýt".
 |
Vstup do chrámu Gokoku-ji
|
 |
Gokoku-ji - brána
|
 |
Gokoku-ji - chrám
|
 |
A ten kontrast
|
Místní jsou na tohle tak nějak zvyklí. Paradoxně jistou formu klidu je možné nalézt i v tom metru. Nastoupíte do plného vagónu a... ticho. Nikdo nemluví. Nikdo se nemačká. Nikdo nespěchá. V metru sice najdete malé nápisy "Prosíme přepněte telefony do tichého režimu a netelefonujte nahlas", ale nikdy jsem neviděl nikoho v metru telefonovat. Místní kultura je protkaná tou sebedisciplínou a respektem k pravidlům, byť jsou nepsaná. Tohle je nám přeci jen trochu cizí, takže se během přemisťování metrem polohlasně domlouváme kde vystoupíme, kudy dál, a jak to tu mají pěkné. Místní nás nenápadně a mlčky pozorují a myslí si něco o... ...o turistech.
Houby
Tentokrát jsme se kvůli nedostupnosti neubytovali v našem tradičním Kimi Ryokanu, ale vzali jsme zavděk nedalekým House Ikebukuro. Hotel je pár minut chůze od nádraží a v okolí spousta malých obchodů, restaurací, kaváren a bister. V mém oblíbeném Excelsior Caffe mají novou specialitu Honey Coffee a tu si hned dáváme.
Na hotelu nás čeká na japonské poměry celkem velký pokoj se sporákem, lednicí, úložným prostorem na kufry a koupelnou. V duchu tradic tu není žádné místo k sezení (rozuměj žádný stůl nebo židle). Veškeré "stolování" probíhá tedy přímo na futonech (=v posteli, pozn. redakce). Za malou vadu na kráse lze považovat fakt, že pokoj je v přízemí s okny přímo do ulice. Znamená to mimojiné taky to, že odspodu je na tatami pěkná zima. Tuto komplikaci jsem vyřešil náhradní dekou, kterou jsem umístil na futon, takže teď už v noci tolik nemrznu.
Příjemným faktem je přítomnost sprchy přímo na pokoji, čehož hned využíváme. Neobtěžoval jsem se vybalováním vlastní hygieny, protože ve sprše byl dostatek mycích prostředků. Hned jsem se jal některé vyzkoušet, abych se sžil s místními zvyky. Šampón na vlasy voněl jako něco mezi citrónem a savem, ale moje zbytky vlasů přežily. Tělový šampón byl už větší oříšek. Jeho vůni jsem nedokázal identifikovat. Nejvíc mi to připomínalo babiččinu hříbkovou smaženici. Protože už o místní kultuře ledacos vím, usoudil jsem, že se jedná o nějakou formu šampónu bohatého na feromony. Když už jsme tady, musíme zapůsobit, říkal jsem si, a tak jsem na sebe nakydal dvojitou dávku.
Tréninky
První trénink na nás čekal hned druhý den ráno v jednom kamarádském dojo asi hodinu cesty. Po vzájemném přivítání, komplikovaném trochu nemožností rozpoznat jeden druhého pod vrstvami roušek, hned začal trénink. Málo cvičený vstup z úchopu za obě ruce ryote-dori nám dal pořádně zabrat a místní nám nic nedarovali.
Trénink vedl jeden ze starších studentů, zatímco sensei se věnoval vybraným konkrétním lidem. My se prostřídali pěkně se všemi cca dvaceti aikido-ka a stálo to za to. Pěkně jsme se zapotili a tak jsem byl rád za tu dvojitou dávku tělového šampónu. Nemůžu úplně potvrdit jeho účinky, nelze totiž říct, že by mé jemné houbové aroma na někoho vysloveně zapůsobilo. Budu to muset ještě prostudovat.
Po aikido následoval ještě trénink aiki-toho se zbraněmi. Dojo je známé svým tradičním pojetím cvičení této formy. Výklad a následné cvičení bylo skutečně o přesnosti na milimetry. Iwakata-san mi věnoval notnou dávku času a nejméně pět minut mi pečlivě popisoval každý detail konkrétního pohybu, který jsem zjevně nedělal správně. Z toho, co mi tak podrobně vysvětloval, jsem nerozuměl jediné slovo, ale zněl velmi přesvědčivě. Příště se budu muset ještě hodně snažit, abych to cvičil správně.
Strýčkovy tréninky jsou tradičně roztroušené po Tokiu - Ikebukuro, Edogawabashi, Bunkyo... Jsou trochu omezené kvůli restrikcím. V některých dojo je možné cvičit maximálně v 10 lidech a v každém lze cvičit jen jednou týdně. Tím odpadly pondělní a čtvrteční tréninky.
Po covidové vlně cvičí výrazně méně lidí, tak se scházíme v malém počtu. Kvůli obavám z nákazy se taky omezuje vzdálenost, na kterou se cvičí, a tak se jedou primárně zbraně. Největší pozornost věnujeme starému cvičení san-dan uchi, resp. kote-men-do. Součástí je i nová varianta tyče proti meči. Krásně se tady ukazuje, jaká jsme i po letech cvičení nemehla.
Jídlo
Živíme se tu čím se dá. Velkou část stravy tvoří nudle a polévky z rozličných bister, kde se dá dobře najíst za 500-800 jenů (cca 80-150 korun). K večeři a snídani nakupujeme drobnosti ve 100-yen shopu nebo večerkách SevenEleven, které jsou tu na každém rohu. Tak nějak doufám, že se mi podaří na místní stravě shodit pár kilo. Zatím jsou ale dortíky ze SevenEleven příliš lákavé.
Během včerejší prohlídky Sunshine City (nákupní část Ikebukura) jsme zabloudili i do jedné z restaurací. Za vyšší, ale pořád přijatelnou cenu tu nabízeli japonské maso ve stylu shabu-shabu nebo suki-yaki. Jídlo spočívá v tom, že doprostřed stolu se na vařič postaví nádoba (nabemono) s vývarem nebo směsí vody a sojové omáčky. Podle chuti si pak v ní vaříte jednotlivá sousta zeleniny nebo na velmi tenké plátky nakrájeného masa. My jsme zvolili variantu sukiyaki, kdy se maso před vařením ještě obalí v rozmixovaném syrovém vejci.
Chodit na jídlo v turisticky oblíbených částech města má svoje nesporné výhody. Obsluha vám se stoickým klidem odpustí drobné přestupky proti místnímu bontonu. Jako když například naházíte do hrnce s vařící tekutinou zeleninu určenou pro salát nebo vytahujete horké nudle ze společného vývaru hůlkami, kterými normálně jíte a nudle "plazíte" po stěně hrnce do mísy se zeleninovým salátem. Normálně by to znamenalo pošlapání většiny stolovacích tradic. Tady jsme ale jen další turisté.
 |
| Suki-yaki |
 |
| Turisti |
Závěrem
Dneska nám výjimečně nasněžilo a venku je pěkná zima. Tak daváme pouze lehký odpočinek, který mi konečně dává prostor napsat těchto "pár" řádek. Večer nás čeká trénink, tak jen doufám, že nás neskolí začínající rýma, případně nenakazíme někoho z místních. Vzhledem k vládnoucí paranoie tady by nám to nemuseli úplně odpustit. Tak tedy aikidu zdar a zase příště!
AJAX
fotky zde: Gokoku-ji, oběd a ranní sníh – giuseppep – album na Rajčeti (idnes.cz)
