Onsen

 Zlatý hřeb našeho pobytu jsme si nechali na čtvrteční volný den. Jedním z našich cílů při plánování letošní cesty do Japonska byla i návštěva tradičních japonských lázní - onsenu. V této požehnané zemi jsou lázně téměř na každém kroku. Geografická predispozice ostrova ležícího v sopečné oblasti tomu jednoznačně přispívá. Voda je zpravidla čerpána z velké hloubky několika set metrů a tak nejen mívá teplotu kolem 50 stupňů, ale je navíc obohacena o minerály a prvky, které údajně mají velmi příznivý vliv na lidskou pokožku.

Nějakou dobu jsme strávili hledáním vhodného onsenu. V japonském onsenu je totiž pravidlem nemít na sobě žádné oblečení, ani osušku nebo ručník. Většina z nich je tedy tradičně rozdělena na části zvlášť pro muže a ženy. Pokud jsme tedy chtěli jít spolu, nezbývalo, než najít tzv. mixed onsen. Takových není v Japonsku mnoho, v některých oblastech jsou dokonce zakázané, stejně jako například jít do lázní s viditelným tetováním. S pomocí místních přátel a internetu jsme nakonec z několika možností vybrali poměrně vzdálený onsen poblíž města Ito na poloostrově Izu. Ten se nachází nějakých 130 km jižně od Tokia.

V praxi se jasně ukazuje, že přenechá-li se plánování zkušeným a fundovaným odborníkům, nemůže se nic pokazit. Plán, který jsem připravil, tedy šlapal jako na drátkách. V 6:45 ráno jsme si to štrádovali pěkně na nádraží Ikebukuro směr Tokyo, kde jsme přesedlali na Shinkansen, rychlý přestup v Atami na vlakovou lokálku a pak svižných 15 minut autobusem až doprostřed ničeho. Následovala klidná půlkilometrová procházka cestou lemovanou bambusy a pomerančovníky, až jsme se ocitli před branou onsenu Fujiyoshi. Počkali jsme ještě pár minut pod rozkvetlými sakurami na oficiální otevírací dobu a pak jsme směle vykročili vpřed.

Byli jsme předem varování že majitelé nemluví ani slovo anglicky a to se i potvrdilo. Pán na recepci krátkými ale výstižnými japonskými výrazy a ještě výraznějšími posunky vyjádřil vše, co jsme potřebovali vědět. Zapůjčil nám klasické japonské yukaty (domácí oděv, něco mezi županem a kimonem, pozn. redakce), košík na oblečení a desky s nákresem onsenu a popisem všech náležitostí.

Fujiyoshi onsen je zvláštní v tom, že koupele nejsou veřejné pro všechny, jak bývá zvykem, ale jsou soukromé. Tady konkrétně se skrývaly v celkem 8 chatkách různých velikostí. U vchodu každé chatky byla dřevěná cedulka s nápisem volno / obsazeno a do každé volné bylo možné vlézt, obrátit cedulku a tím ji obsadit. Japonci tomuto druhu láznění říkají kashikiri, což volně přeloženo znamená "pronájem".

Někdo může namítat, že je blbost strávit 7 hodin ve vlaku na to, aby člověk smočil nohy v horkém škopku. Nutno ovšem přiznat, že tady to mělo styl. Hned první chatka s názvem "Goddess bath" skýtala pohled hodný zapamatování. Prostý dřevěný interiér, oddělený prostor pro odložení, malá sprcha s tradiční seslí pro důkladnou očistu před vstupem do lázně... a pak velké okno s výhledem na moře a pod ním kamenná tůňka s bzurčícím horkým pramínkem prýštícím odněkud shora. Teplota vzduchu byla kolem 8 stupňů jen díky smějícímu se slunci, jinak to samozřejmě chatkou profukovalo jak pod střechou tak oknem a "dveřmi", pokud tak chceme nazvat plátěnou záclonku připevněnou na futrech. Z vodní hladiny se notně kouřilo a to znamenalo jen jediné - předzvěst absolutního blaha.

 

 

Jestli mám něco rád, je to horká voda. A mám ji rád o to víc, pokud mi mrznou bosé nohy a právě jsem absolvoval již zmíněnou důkladnou očistu studenou vodou v 8 stupních. Zahučeli jsme až po krk do horkého rybníčku, jen to žbluňklo. Pak už následovalo jen tiché rozmítání, přerušované spokojeným "ůůůh" a "ááách" z obou stran.

 

Postupně jsme navštívili všechny dostupné chatky. Čtyři znich, nazvané po jednotlivých ročních obdobích, byly vhodné spíše pro jednotlivce, maximálně dvojice, tak jsme je vynechali. I voda v nich byla o něco chladnější. Všechny ale obsahovaly jak místo na odložení věcí, tak sprchu pro "meziočistu" a fén pro ty z nás, kteří mají vlasy. Poslední chatka byla rozměrnější a do jejího "bazénku" by se pohodlně vešlo i 8-10 lidí. To pro nás ovšem neznamenalo vůbec nic, protože v celých lázních jsme byli absolutně sami! Užili jsme si to náramně a přes všechna doporučení, abychom nezůstávali v horké vodě příliš dlouho, jsme beze zbytku využili všechny tři hodiny zaplaceného pobytu. Třešničkou na dortu mohl pro nás být fakt, že za tento zážitek jsme zaplatili v přepočtu nicotných 300 korun.

 

Na zpáteční cestě, kde jsme si ještě stačili užít krátký výhled na v dáli se majestátně tyčící horu Fuji, nás čekal malý neplánovaný zádrhel v podobě zrušených vlaků Shinkansen. To se v Japonsku často nestává a celkové zpoždění na všech trasách se vyšplhalo ke třem hodinám. To nás ovšem nedokázalo zastavit. Pomocí našeho JR Passu jsme nasedli do prvního běžného vlaku a s trochou utrpení v přelidněné soupravě jsme nakonec zdárně dorazili zpátky do Tokya.

Nebylo času nazbyt, protože na stanici Myogadani na nás čekal John ze strýčkova dojo a šli jsme společně na večeři, tentokrát v podobě korejského grilu yakiniku. Už jsem v životě ochutnal spoustu různých věcí z různých koutů světa. Tahle pochoutka u mě ale rozhodně hraje prim. Jídlo spočívá v tom, že milimetrové plátky hovězího masa kladete na rozpálený gril uprostřed stolu a po opečení je namáčíte do různých omáček nebo pokapete citrónem. Je to neskutečná lahůdka a mě jen mrzí, že je v Evropě tak málo obvyklá. Pro mě tento zážitek znamenal dokonalé završení už tak úžasného dne. Tedy aikidu zdar!

AJAX